Ivan Margolius, syn náměstka ministra zahraničního obchodu v letech 1949-52, se musel jako dítě vyrovnávat s častou nepřítomností otce, která se jednoho listopadového dne roku 1952 protáhla navždy. Jeho matka, překladatelka Heda, se snažila, aby bolestná ztráta, navíc umocněná další „péčí“ totalitního systému, se malého dítěte dotýkala co nejméně. I tak v něm zanechala hluboké brázdy, kterým začínal rozumět mnohem později. Snaha vyrovnat se s nepochopitelným, vedla Ivana Margolia k sepsání vzpomínek na svého nevinně zavražděného otce. Chtěl nejen očistit jeho památku, ale najít i cestu zpátky, k sobě samému, pochopit proč.

Putováním proti proudu času nutně nahlížel, jak osudná historie zasahuje do lidských životů, jak je někdy těžké, ba beznadějné se kolu dějin vzpírat, ale poznal i neodvratnou nutnost se mu postavit. Na příkladu rodinné historie, zmítané vzestupy i pády o to většími, že jeho předci byli Židé, provází čtenáře hlubokými politickými i společenskými propastmi, počínající již v 19. století. Nejdramatičtějším se stalo období holokaustu, které většina příbuzných nepřežila, a následné politické čistky v padesátých letech, jejichž obětí se stal i Rudolf Margolius (31. srpna 1913 – 3. prosince 1952).

Bolestivá zkušenost z koncentračních táborů a ghett (Lodž, Osvětim, Dachau) a naděje v československou formu socialismu ho po válce přivedla do řad KSČ. A tím i na popraviště! Zatímco Slánský se aktivně podílel na akcích stalinistického režimu, Clementis připravoval únorový puč, byl Margolius pouhým, byť vysokým, ministerským úředníkem a zajišťoval stabilitu státu. Spolu s E. Löblem byl autorem dolarové ofenzívy v československé hospodářské politice. V roce 1949 podepsal několik důležitých hospodářských smluv s Velkou Británií v Londýně a právě tato aktivita mu byla připsána k tíži, protože sjednával hospodářské dohody se západními státy navzdory požadavkům Sovětského svazu orientovat se pouze na obchod se socialistickými zeměmi. V knize se popisují na základě autentických zápisů z výslechů paradoxy ošklivé doby, kdy se jakákoli výpověď či čin mohly překroutit tak, aby vyhovovaly následnému obvinění ze zločinného spiknutí.

Vyprávění o osudech rodin Margoliů a Blochů ukazuje někdy nepochopitelné třesky, které se opakují se železnou pravidelností, hlavně tehdy, když je třeba ukázat na nějakého nepřítele, viníka a jež poté vedou do pekel hlubších, než si nezúčastněný dokáže jen trošku představit. Kniha je přínosná hned v několika směrech. Nejenže stručně, výstižně a srozumitelně seznamuje s dějinami dvacátého století, ale tím, že hlavní role tu hrají lidé, můžeme říci, že obyčejní, kteří se snažili pouze slušně žít a překonávat překážky, jež jim násobil židovský původ, působí o to autentičtěji, opravdověji a citlivější čtenář se s nimi dokáže ztotožnit. Kapitoly, uvozované lyrickou poezií, jsou pak svým obsahem o to dekadentnější. Do tohoto záměrného kontrastu, jehož koncepci narýsoval sám život, zapadají i poetické ukázky krátkodobého štěstí, kdy členům rodin bylo dovoleno normálně žít.

Praha za zrcadlem výborně zpracovává střípky milých vzpomínek, trochu zamlžené líčení příbuzných o tragických okamžicích a výpisy z děsivě absurdních a konkrétních úředních záznamů do kytice voňavých růží s velice ostrými trny, které i po letech způsobují bolestivá zranění. Autor se prvoplánově nesnaží o obžalobu totalitních systémů ani lidské malosti, ale o poznání a pochopení vlastních kořenů. Přesto se při čtení tak sugestivního líčení zmítáme spíše v hořkých slzách bezmoci, jen kratičce vysušených horoucí láskou. A nakonec právě tyto okamžiky snad dávají smysl života i dalším generacím.

<sup>Margolius Ivan, Praha za zrcadlem
Vydalo nakladatelství ARGO v roce 2007
Foto obálky: nakladatelství argo 

Rudolf Margolius, zdroj: Wikipedia</sup>