Reakce k článku

Od: Renata Šindelářová - 16.1.2008 - 18:47

Takže začnu svým příkladem dnešního rozhovoru
Situace: obě sedíme na gauči. Mazlíme se a šuškáme si. Přesně řečeno já šeptám, ona souhlasně přitakává. Nechává mluvit mě. Celý den jsme se neviděly, takže toho mám na srdci hodně.
Z vedlejšího pokoje se ozve manželův hlas: "Co tam zase mučíš tu krysu? Slyším ji až sem!"
"Není to žádná krysa! A nemučím ji, dělá jí to dobře!" vysvětluju.
Můj hlasitý projev se ale morčeti nelíbí. Nespokojeně s sebou trhne. Už se nechce nechat hladit.
Tím jsou oba mé rozhovory u konce.

Od: Jaromír Komorous - 17.1.2008 - 23:57

Co takhle:
Rozpačitě vstoupím. Obhlédnu pokoj a psa cpu rychle za dveře. Paní domu je nezvykle tichá a klubíčko na klíně moc řečí nenadělá od přírody. Přecházím vedle: "Co jí je?" ptám se domácího. Utírá si ruce od mouky do zástěry. Jednu mi podá, druhou mávne: "Ani se neptej. To zvíře už nechce poslouchat. Ale za to já nemůžu. Nebo ano?" Zakroutil jsem odmítavě hlavou. Mám dojem,že morče vedle to nechápe. Zmizelo někde pod skříní. Přetržená reference o dni visí nedokončená ve vzduchu. Vyklízím pole: "Tak to vidíš," drbu psa na čele. Neříká taky nic.

Od: Milan Prokš - 18.1.2008 - 16:48

Od té doby, co se k nám nastěhovalo to vykulené morče, připadám si jako drezína na odstavné koleji. "Co tam zase mučíš tu krysu?" Renata nesnáší, když nazývám jejího chundelatého miláčka krysou. "Slyším ji až sem!" Samozřejmě, že v tom je závist. Uražená mužská ješitnost dosavadního pána domu. "Není to žádná krysa!" Neříkal jsem to? "A nemučím ji, dělá jí to dobře!" Tak to musím vidět na vlastní oči. Třeba by se mi takové mazlení taky líbilo. Morče se ale rozhodlo, že v takové hlučné domácnosti se prostě žít nedá. Šup na koberec a hajdy do pelíšku. "Dobře?", ptám se naoko překvapeně. Uvelebím se na místo uvolněné po nespokojeném hlodavci a nastavuji bradu. "Fuj, teď je tu vážně krysa!" vypískne teatrálně Renata, zvedne štítivě obě ruce za hlavu, ale nakonec mě silně obejme. Jak to jenom ty kočky dělají, když se rozpředou...

Od: Milan Prokš - 18.1.2008 - 17:07

Protialkoholická ordinace, někdy uprostřed sedmdesátých let minulého století.
"Tak pane Novák, dáme si takový test."
Scholulená postava na rozvrzané židli si poposedne.
"Budu vám říkat slova a vy hned odpovíte, co vás první napadne. Bez rozmýšlení."
"Ale pane doktore..."
"To je jenom takový test, pane Novák. Ale nerozmýšlejte se, opravdu, co vás první napadne."
Nové zavrtění na židli.
"Třeba - já řeknu silnice, a vy hned - auto. Rozuměl?"
"Jo."
"Tak dobře."
Psychiatra poznáte na první pohled."Řeka," vyštěkl nečekaně.
"Most," vymáčkl po chvilce ze staženého hrdla fanda alkoholového opojení.
"Koleje!"
"Lokomotiva."
"Rychleji!"
"Pomaleji!"
"Pane Novák, to nebyla otázka. Odpovídejte rychleji, bez rozmyslu."
Nové zavrtění.
"Letadlo!"
"Padák."
"Kůň!"
"Kobliha."
"Pivo!"
"Kde?!!!"

Od: Radka Zadinová - 19.1.2008 - 21:05

Přichází. Muž mých snů. Zpanikařeně hledám záchranu ve zdánlivé lhostejnosti.
"Vy jste mi dal!" vyhrknu zbrkle. Udiveně nadzdvihne obočí. V jeho očích čtu němou otázku.
"Jak jste zařval na děti," a pozor, teď to přichází, "to vaše: Res lukou by měl být nahoře!"
Vykulí oči. A mlčí. Nechápe.
Samozřejmě, chtěla jsem říct: Les rukou měl být nahoře... Rychlostí blesku rudnu. Snažím se napravit si reputaci. Vysvětlit mu, co jsem vlastně chtěla říct (ve snaze mu zaimponovat:-). Koktavě chci větu zopakovat - tentokrát už správně. A jako ozvěna se chodbou nese:
"Res lukou měl být nahoře..."
Mít tu moc, propadnu se pod zem...

Od: Radka Zadinová - 19.1.2008 - 21:09

Přichází. Malé, černé, hebké. Provinile si připomenu radu pana doktora: Neměla byste se s ním pusinkovat... A samozřejmě ho opusinkuju.
"Mám tě tak ráda... Máš mě taky rád?"
Tiché mručení mohu považovat za souhlas nebo třeba za lhostejnost, možná mi rozumí a pokud ne, vlastně na tom nesejde.
Blaženě se ke mě tulí. Černé, hebké nic.
A moje všechno.

Od: Radka Zadinová - 19.1.2008 - 21:13

Přichází. Jedno, druhé, třetí. Už ve dveřích se hádají.
"Já jsem tu byl první," vykřikuje prostřední syn.
"Ale ty sis hrál včera," natahuje moldánky nejmladší.
"Jenže máma to slíbila mně," argumentuje stroze dcera (nejstarší).
Pro sebe se usmívám. Jak se všichni pletou.
"Jenže máte smůlu," oznámím jim trošku provinile. "Protože počítač teď potřebuju já. Musím napsat nějaké články, aby mě nevyhodili z redakce..."
Obličeje všech tří se protáhnou. Tak zase nic.

Několik posledních článků v rubrice Miniškola