Reakce k článku

Od: Milan Prokš - 31.1.2008 - 10:28

Zajímavá otázka – ještě jsem nikdy nepřemýšlel o tom, jestli se mi lépe píše v první nebo ve třetí osobě. Ale je fakt, že více jsem toho napsal v té první... Důvod?

1. Vešel jsem do dveří. Ticho v místnosti mi trhalo bubínky. Jenom se neprozradit...
2. Karel vešel do dveří. Zoufale se plížil podél stěny, aby zůstal co nejdéle neprozrazen...

Ten první příklad mi přijde daleko dynamičtější, jako čtenář jsem zainteresovanější, představuji si, jak vcházím do těch dveří a tiše našlapuji.
Ve druhém příkladu sleduji děj sice možná s napětím, ale jaksi více nezúčastněně – někdo vchází do dveří, snaží se neprozradit, ale mě osobně to nijak neohrožuje.

Kdybych to zhodnotil po svém, to znamená poněkud expresivně, v prvém příkladu, pokud se na dalším řádku objeví třeba „Stůj!!!“, jsem schopný si „krůpnout do silonu“. Ve druhém případě mé spodní prádlo zůstane nejspíše suché.

A ještě poznámka – lidi, nebojte se! Vím, že tuhle školu čtete, tak se taky zapojte do diskuze. Chtěl bych znát co nejvíce různých názorů, tak pojďte do toho!

Od: Milan Prokš - 31.1.2008 - 10:40

A ještě jeden příklad:
Čtenáři únorového Playboye mi jistě prominou, že nejsem v tématu původní:

1. Pán pobíhá po nástupišti ostravského nádraží a sleduje informační cedule. Vlak nabírá zpoždění. Zastaví ho mladý Polák. "Pán šuká meškanie?" "Ne, pán mešká šukanie."

2. Ten vlak snad nikdy nedorazí. A na ceduli naskakuje dalších dvacet minut zpoždění. Do cesty se mi staví mladík, zřejmě Polák: "Pán šuká meškanie?" Na tebe tak mám náladu, pomyslím si. Ale stejně už je na všechno pozdě, ten přípoj v Brně mi na tuty ujede. "Ale ne, pán mešká šukanie."

Vidíte, tady to platí přesně opačně. Anekdota je specifický tvar, když vyprávíte v první osobě, nikdo vám moc nevěří. Takže - všechno chce asi své...

Od: Marian Slavon - 1.2.2008 - 10:38

vynikajúce rady - možno robím pokroky ...
a malá otázka in medias res : citujem vetu úvodnú:
"Z každého řádku musí sálat především přirozenost."
Myslí sa tým teda prirodzenost momentálneho autorovho prejavu, alebo poškrtaný výsledok čistopisu, alebo
kodnotenie čitateľa "toto je fakt napísané prirodzene pútavo"... čo je všetko za tým ??

Od: Renata Šindelářová - 2.2.2008 - 13:50

Mariane, měla jsem na mysli pohled čtenáře, kterého krkolomnosti či přílišná jednoduchost spíš odradí než přitáhnou.
(Na druhou stranu samozřejmě i na krkolomnostech se dá úmslně postavit celá kariéra. Na jednoduchosti asi hůř, ale třeba kdyby autor psal pro malé děti...) :-))

Od: Renata Šindelářová - 2.2.2008 - 13:55

Ad 1. a 3. osoba
I já raději píšu i čtu v ich-formě. Dokonce i ten Milanův vtip se mi v ní líbí. Ale docela by mě zajímalo, jak jsou na tom ostatní... škoda, že ta Milanova výzva nepřitáhla víc odvážlivců... :-)
Zoufat zatím nebudeme, třeba se ještě k diskusi někdo přidá...?

Od: Stanislav Rudolf - 5.2.2008 - 15:18

Tak se, Renato, hlásím já!

A chtěl bych se svěřit s několika zkušenostmi z vlastní tvorby. Ich-formou jsem totiž začínal. Když jsem se rozhodoval, v jaké osobě budu vyprávět příběh tlusté holky, jasně, že mi vyplynulo, že by to mělo být v 1. osobě jednotného čísla. Měl jsem však pochybnosti, zda si mohu tento dívčí monolog, jako muž, odvyprávět. Pak jsem si ale vzpomněl na svou povinnou školní četbu gymplu, přesněji na román francouzského klasika Gustava Flauberta Paní Bovaryová, který je také napsán ich-formou a uklidnil jsem se.

Začal jsem tedy Metráčka smolit a neustále se při psaní přesvědčoval, že chci-li proniknout co nejhlouběji do nitra, duše, osobnosti jedné hrdinky, je ich-forma tou nejvhodnější a nejpřesvědčivější cestou. Je to pak, jako byste četli něčí deník .

Později jsem ještě několikrát tuto formu použil.

Takže po této zkušenosti si myslím, že chceme-li ale proniknout důkladně do jednání a citů více postav, do společenského a kulturního dění, je klasická 3.osoba č.j. tou nepříhodnější!

Nu a jakou formu, přátelé a kolegové, tedy použijeme ve svém příštím díle?

Jasně, že to bude…, no, uvidíme, ne?

Od: Radka Zadinová - 7.2.2008 - 11:52

Také jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, co se mi líp čte - jestli první osoba nebo ta třetí. Asi obojí. Co mi ale nesedí je vyprávění děje v přítomném čase, hrůza! Znám autorku, jejíž osm knih bylo přeloženo do češtiny v ich formě a ta devátá najednou ve třetí osobě přítomného času - a katastrofa. Přestala jsem ji číst. Už to prostě nebylo ono. No ale já osobě píšu raději ve třetí osobě - mohu se tak od svých postav odprostit, jak říká Renata - jde o jejich pocity, ne o moje, kdežto kdybych psala v první osobě, asi by mi tam často něco z mého já sklouzlo... I když jsem i to zkoušela a jednu svou novelu jsem napsala v první osobě ovšem vypráví to muž:-)

Od: Radka Zadinová - 7.2.2008 - 11:56

Ještě něco... Souhlasím s panem Rudolfem. Když se píše ve 3 os. autor může snadněji odhalit charaktery ostatních postav, ve vyprávění 1 osoby jde jen o postřehy, která tato osoba zprostředkovává čtenáři, ne o sktuečné pocity těch ostatních postav, které se tam pouze mihnou viděny jejíma očima. Čtenář tedy nikdy nemůže úplně pochopit jednání těchto postav, protože nenahlédl pod pokličku - kdežto u vyprávění 3 osobou tam nahlédnout může, pokud autor dovolí:-)

Od: Jaromír Komorous - 7.2.2008 - 12:51

K odpovědi na otázku použití 1. nebo 3.osoby nás dovede zamýšlený obsah, co? Pochybnosti neutečou, říká pan Rudolf a tak nemám důvod k panikaření nad sebou samým. Děje se to i v lepších rodinách.
to Milan: Třeba taký vtip mám raději v 3.os. V 1. už očekávám prožitek a tak mi to zákonitě tíhne k nějaké vyprávěcí story. K pokračování. U vtipu očekávám rychlou pilu. Pointa a šmytec. A uvědomuji si, že bezděčně totéž používám, když páchám cosi mimo publisticiku. Do textu, psaným v nějaké osobě, s radostí vetknu odstavec psaný v té druhé. Vím, že nerespektuji obecné poučky, ale co s tím?

Několik posledních článků v rubrice Miniškola