Na stěně kruhovitá tvář posedlá pravidelným tikem. Hodiny... pro někoho nepříjemnost měnící pokoj v nepokoj, měřič stárnutí a rozdělovač denních činností. Pro mě nezbytný doplněk místnosti, alespoň té, kde spím a pracuji. Kdo ví proč, ale možná už jsem na to přišel: Hodiny považuji za srdce pokoje, rytmizují ticho a vyhánějí z něho dojem opuštěnosti. Jejich cupitavý puls přidává se k mému a dává mi žít dvojnásob – jednou bezděky tlukotem vlastního srdce, podruhé vědomě skrze naslouchání mechanickému tepotu. Upomínají mě na prazákladní rytmus, kterým se kdysi tančilo kolem ohňů a tlouklo se k tomu o sebe mamutí kostmi, rytmus, kterým v plné práci klapala mlýnská kola. Opakování je nejen matkou moudrosti, ale také rytmu, toho vlnivého, umírajícího a znovu se rodícího pohybu, který splétá věnce času na kličky života a smrti. Vteřinový bič hodin mě ponouká pracuj-pracuj, to jeho údolím vedu své myšlenky jako stádo k živným pramenům. Kromě toho jsou hodiny mým společníkem mezi čtyřmi stěnami, vyhánějí dojem opuštění a když usínám, bdí nade mnou. Příliš mnoho ticha by mě děsilo, absolutní ticho patří hrobkám. Proto se tikotu neděsím; kde tikají hodiny, tam ještě není mrtvo. Někdo je musí natahovat.