I tento veskrze lidský závan může vnímavý čtenář vycítit z monografie o Josefu Jungmannovi z pera Roberta Saka. Na první pohled možná „zneuctění“ naopak vrací vlastence zpět na pevnou zem, sesazuje je z pomyslného, ale nesmyslného piedestalu, kam je dostalo mnohdy účelové a nekritické hodnocení. Vůbec jim však neubírá na významu, jenž prověřil čas. Po očištění balastu, který se dostává hlavně do učebnic, se odkrývá prostor pro nový úhel pohledu.

Josef Jungmann (1773 – 1847), absolvent piaristického gymnázia a filosofické fakulty na pražské univerzitě, zasvětil svůj život obnovení češtiny, aby se mohla stát plnohodnotným jazykem. Svým dílem položil teoretické základy (např. s o generaci starším Dobrovským, s nímž se však lidsky odcizil) novému vývoji nejen jazyka, ale i literatury. Stal se vůdčí osobností tzv. preromantické generace obrozenců, vycházel ještě z estetických východisek osvícenství. Příliš neuspěl ve vlastním původním básnickém díle, o to více se věnoval překladům. Ty považoval za cestu, jak seznámit českého čtenáře s evropskou literaturou, zejména poezií, a zároveň tak zvyšoval úroveň českého jazyka, který na počátku 19. století zdaleka nemohl konkurovat (nejen) němčině.

Více jak patnáct let učil na gymnáziu v Litoměřicích a protože se mu nelíbilo tamní německé ovzduší, začal zdarma vyučovat češtině, usilovně překládat a postupně kolem své osoby vytvářel centrum stejně naladěných přátel, jež se rekrutovali z církevních i studentských kruhů. V roce 1815 odešel na Akademické gymnázium do Prahy, kde se stává uznávaným profesorem, pro studenty morálním příkladem a zosobněním národního vědomí. „On již svým zjevem, milým výrazem tváře a jemností povahy poutal naše srdce, vždy choval se k mládeži šetrně a laskavě, opravdu otcovsky. Celé jeho vystupování bylo skromné a tiché a ve všem šetřil míry,“ zapsal si budoucí český politik F. L. Rieger o svém profesorovi.

Jungmann nepatřil mezi radikály, dokázal opanovat svůj entuziasmus (je mu vyčítána ustrašenost až zbabělost), nedostával se (i když trpěl úzkostí a představou, že je pronásledován) do zásadních rozporů se státní mocí (pracoval v době napoleonských válek, františko – metternichovského absolutismu, tedy v době předbřeznové, kdy rakouská policie aktivně slídila po nepřátelích státu. I když Jungmann rakouskou monarchii respektoval, jeho pročeské snahy se mohly zdát nebezpečné, zvláště v třicátých letech v období pařížské revoluce a polského povstání) a přesto potichu (v dopisech přátelům byl odvážnější) udělal pro českou věc velice mnoho. Jeho jazykový a kulturní program, hlavně běžné užívání češtiny ve vědeckém a kulturním životě, prakticky směřoval k formování novodobého národa.

Jeho vědecká činnost je průkopnická a rozsáhlá (Historie literatury české, Slovesnost, nesčetné překlady....), trpělivě se jí podílel na ustálení spisovné normy češtiny. Životním dílem, zastřešujícím celé snažení, je však česko-německý Slovník. V něm kladl důraz na rozšíření slovní zásoby, na hledání českých ekvivalentů, na vytváření nového názvosloví (nikoli svévolných zpotvořenin) zejména vědecké terminologie (společně např. s J. S. Preslem, J. V. Sedláčkem, K. S. Amerlingem a dalšími). Slovník tak uzavřel jazykovou etapu národního obrození.

Jungmanův život ukazuje nezměrnou vůli obětovat se vyšším zájmům bez ohledu na okamžité výhody, nesmírnou pracovitost a soustředěnost, vysoký morální kredit a obrovský rozhled. To, že se dokázal obklopit vzdělanými, obětavými přáteli podobných kvalit, přispělo minimálně k tomu, že do kolonky národnost dnes píšeme česká.

Jen tak pro zajímavost: Která slova mají v rodném listě na místě otec napsáno Jungmann? Třeba příroda, touha, obvod, popud, divoch, kolmý, obřad, předmět, dráha, hnusný, brvy, dolina, chlum, plod, vzduch, ale i vražda, základ, obchod, ubrousek, chutnati....

^{Sak Robert, Josef Jungmann
Vydalo nakladatelství VY&SEHRAD v roce 2007
Foto: http://www.ivysehrad.cz a Wikipedie.cz}