Ticho! Básník přichází!
22.01.2008
Jaromír Komorous
Divadlo
Poklepal jsem si na hodinky. Vrchní si toho všiml. Kafe jsem zaplatil. Včil exkurs do divadla Viola! Náramné. V pořadu Rámec bez obrazu IX, dne 11. 1. 2008, se v něm zhmotnil básník Ticho. Následující větu jsem mu neukradl. Ohání se s ní už pár let. "Poesie je kouzelná síla, která zobrazuje neviditelné a vyslovuje neslyšitelné".
Tak dramaticky to nevidím. Někdy ji nahmátnu poslepu a slyším, až mi uši zaléhají.
Modernjazz trio, v sestavě
Vladimír Strnad – piano, Jan Greifoner – kontrabas a Branko Križek – bicí, se postaralo o razantní nástup do večera. Vyrovnanost na všech postech. Jazzové standardy v jejich podání chutnaly.
Instrumentální zdatnost čišela z každého taktu. Exhibice v dobrém slova smyslu. Trio se opírá o vynalézavou dynamiku projevu a metronom v jejich studiu aby se zbláznil. Klasickou „Alice in Wonderland“, tedy opus na tři doby, sehráli v původní metráži, ale musel jsem si počítat. Slazeované úhozy na kontrabas a bicí (vida, tenisová terminologie), rozmazaly metronomickou platformu dokonale. Vůbec, bubenické finesy vyvolávaly „hm“ ze sálu a vůdčí pianistické a basácké etudy si nezadaly.
Nastartovali to dobře, chlapíci muzikanti. Ale už slovo! "
Nejde mi o sociální aspekty prostředí, kde mé věci vznikají. Jde mi jen o kumšt", řekl mi
básník Ticho po svém vystoupení. Prezentoval se například v antalogii
Ryby v nakladatelství Petrov. Pak už samostatné sbírky
Básník Ticho 2000 a Artcore 2003, obě rozebrané. O kumštu přece mluvíme. O holomkovi, zrozeném v placentě skutečného prostředí na pupeční šňůrce skutečné situace. Když Josef Kainar napsal
„ … jako kus masa, když pleskne o zem …“, vidím tu hmatatelnou třesoucí se flákotu při každém Mišíkově přednesu dodnes. Od squaterského poety jsem ji čekal taky a k tomu temný rachot slov. Omyl. Básník Ticho působí tajemně plaše a introvertně. Jím přednesená poesie ale spiklenecky vykukuje zpoza kamufláže opony, či co to vlastně visí na scéně.
To nelze zatlouct! Bublavý vodopád slov vypustil ze svého rybníčku domácí hostitel Ondřej Linhart. Jeho scénické a režisérské nápady jsou zřejmě nevyčerpatelné. Do svých jevištních eskapád vtáhne publikum spolehlivě. Snad mi promine následující.
„Průhlednost“ takto přednesené poesie je mile stravitelná na první poslech.
Sílu jeho prezentace nacházím zde a podle reakcí publika nejsem sám. Kontrasty v podání nahoru, dolů, potichu, nahlas, pomalu, rychle, ty kontrasty šmakují.
Na závěr oba protagonisté společně sáhli po osvědčené básni
„Prolog“ ze sbírky „Blues pro bláznivou holku“. Václav Hrabě. Citace, podávaná jak hostie. Pak už se nemluví.
více na www.vramcibezobrazu.czzdroj obrázku www.lubosjerabek.cz