Měl jsem bratra. Podobal se mi. Vím to, přestože zemřel tři roky před mým narozením. Jsem jiný, takový prototyp retardovaného polymorfního zvrhlíka. Také často vím co jím, ale nevím, co dělám. Zřejmě tento fakt mi neumožňuje cítit vinu. Ale proč bych měl. Jako pětiletetému se mi podařilo shodit jednoho chlapce z mostu, dopadl z výšky 4 metrů na skály... Nevím, proč jsem to udělal.

Kdo jsem?

Salvador Dalí y Domenech, narozen 11. 5. 1904 ve Figueras v Katalánsku. Další pravdou mého života je, že ač jsem považován za geniálního maliře, nikdy mě nepřijali na madridskou Akademii. Netuším, co je rozlítilo. Snad že jsem uprostřed příjmacího řízení vykřikl : "Nikdo z vás nemá právo mě zkoušet!" Ne snad, že bych dané téma neovládl, právě naopak, zdálo se mi, že o daném tématu vím mnohonásobně víc, než mí zkoušející, prostě mi toho nepřišli hodni.

Abych se vyhnul nařčení, že nemiluji, uvedu příklad. Možná občas miluji až příliš. Nacházím se zrovna ve věku šesti let a mé sestře chtějí propíchnout uši. Rozhoduji  se, že takovou bolest jí nezpůsobí. Doktora, jež za pár chvil přijde onu zrůdnost vykonat, zmlátím plácačkou na mouchy a rozbiji mu brýle.

Ani noviny mě jednu dobu neměly moc v lásce. To když mi k nohám padl mrtev celým městem oblíbený starosta. Ne, nezastřelil jsem ho, ani jinak mu onu smrt nezpůsobil. Jen když jsem se dostal na konec své přednášky a nikdo se neměl k onomu očekávanému aplausu, zařval jsem do ticha síně: "Dámy a pánové, přednáška SKONČILA!".... a v tu chvíli se to stalo.

Dokonce na mě měl spadeno i jistý bělovlasý doktor, nevím, zda jsem ho namíchl během přednášky, ale ve svém záchvatu šílenství se mě snažil zabít. Museli ho odvléct ze síně.

Zato s otcem jsem měl vynikající vztah. Jednou mě poslal koupit loupáček bez nádivky. Vrátil jsem se a když jsem mu ho podával otec rozmrzele povídá : "Tam ale byla nádivka!" Opáčil jsem, že ho chtěl bez nádivky, tak jsem ji prostě zahodil, na otázku kam jsem pak, jak jistě tušíte, odvětil : "Na zem."

Dost už však o mém životě. Důležitou roli v něm hrají také má díla. Proto věřím, že byste mi neodpustili, kdybych se aspoň o některých nezmínil. Mezi mé nejznámější obrazy patří Velký masturbant (1929), Rozplývající se čas (1931), Hořící žirafa (1935), dále se věnuji portrétům a fascinuji náboženskými obrazy, které popírají dosavadní konvence sakrálního umění.

Kromě obrazů mě také lákal svět filmařiny, v roce 1929 spolu se svým přítelem L. Bunuelem natáčíme můj první surrealistický film Andaluský pes a později v roce 1930 film Zlatý věk.

A jelikož se považuji za génia pustím se také do psaní svých několika autobiografických knih, aby po mně světu přece jen něco zůstalo. Z několika stojí za zmínku autobiografie Tajný život Salvadora Dalího  a později vydaný Deník génia, který navazuje na knihu předešlou a jedná se o můj opravdový deník, který si během let vedu.

Konec se přiblížil dne 23.1.1989.
Přesně dnes tedy slavím své výročí.


Zdroj fotografie: show.idnes.cz