Po období husitských potyček by se (rádoby, jako po každé vítězné revoluci, nebo také krizi, za níž je někdy husitství považováno) očekávalo sjednocení, klid a nová, jedině správná cesta, ale spíše nastalo tíživé dusno, v němž probublávaly nevyřešené latentní problémy, zejména náboženské, specifické pro české země, označované za zemi dvojího lidu (koexistence kališníků a katolíků).

Společnost, nyní jazykově česká, se profilovala výrazně jako stavovská, posílila politická moc zvláště šlechty, královských měst, a naopak výrazně klesla pozice panovníka a zejména katolické církve, jeho dřívější nesporné opory. Právní listinou, která tyto výsledky ukotvovala, se stala basilejská kompaktáta, od nichž se odvíjela vnitropolitická i zahraniční rozhodnutí, a stala se tak páteří českých dějin, minimálně v období let 1436 – 1567.

České království, jako součást Evropy, na jednu stranu odmítalo odhodit výsledky revoluce, ale nemohlo ignorovat nový myšlenkový, estetický, společensko – kulturní kvas, nazývaný humanismus, provázející renesanční období, a vehementně oslovující převážně intelektuály.

Brzy (1437) se uvolnil královský trůn smrtí Zikmunda, posledního přímého potomka Karla IV. a nastoupil jeho zeť Albrecht Rakouský, bohužel pouze na dva roky, pak nečekaně zemřel. Dlouhé bezvládí, využívané politickými stavovskými klikami k urvání co největšího podílu na moci, skončilo roku 1453 nástupem třináctiletého Ladislava Pohrobka. K jeho panování se vztahuje příhodné přísloví: „ Za krále Holce byla v Čechách za groš ovce“. Relativně klidná a úrodná léta skončila jeho předčasnou smrtí v předvečer sňatku s francouzskou princeznou Magdalenou. Přelomovou, převratnou akcí se v roce 1458 stala volba Jiřího z Poděbrad, příslušníka pouze panského rodu, českým králem. Zůstal věrný husitské tradici, chtěl být dobrým panovníkem „dvojího lidu“ a své postavení musel tvrdě vybojovat. Zpočátku vedl zemi ke stabilitě, ale rušivý odpor papeže se ukázal být silnější. Zrušil kompaktáta, vyhlásil klatbu, sesadil Jiřího z trůnu a vyzval ke křížovým výpravám do Čech. Do jejího čela se s radostí postavil uherský král Matyáš Korvín, manžel Poděbradovy dcery. V bojích Jiří 1471 zemřel. Sněm v souladu s jeho závětí zvolil Vladislava Jagellonského. Jeho dlouhá vláda je považovaná za slabou, přispěl však k lesku panovnické moci alespoň pozdně gotickými stavbami, např. Prašnou branou, Vladislavským sálem či královskou oratoří v chrámu sv. Víta. Na trůně ho vystřídal mladičký syn Ludvík, jenž se v roce 1526 utopil v bažinách, když v bitvě u Moháče čelil velké turecké přesile. Jeho smrt otevřela cestu k následné čtyři staletí trvající vládě Habsburků.

Tento stručný nástin období, jež velice podrobně zkoumá Petr Čornej a Milena Bartlová, zve všechny milovníky dějinných zvratů, aby zalistovali v dalším dílu monumentální řady Velké dějiny zemí Koruny české. Dnes se setkáme v VI. svazku s obdobím let 1437 – 1526, které náleží k jednomu z nejrozporuplnějších, a proto i bohatým na zajímavé, neopakovatelné události.

^{Čornej P., Bartlová M., Velké dějiny zemí Koruny české, svazek VI
Vydalo nakladatelství PASEKA v roce 2007
Foto: www.paseka.cz}