Nemají co jíst, jejich děti umírají hladem. Voda, kterou pijí, patří do zdravotně závadné a v našich krajích bychom se v ní ani nekoupali. Oblékají se do hadrů, bydlí v polorozpadlých chýších a neumí číst. Stručně tak můžeme charakterizovat základní okolnosti, provázející chudobu. Tou rozumíme nemožnost naplnění lidských práv, neboť život, který prožívá většina obyvatel chudých zemí, zůstává stále se základními lidskými právy v rozporu.

Světová banka dokonce vymezila chudobu finančně – čí příjmy nedosáhnou hranice 1 USD na den, spadá do kolonky extrémní chudoby. Pro doplnění, 1 USD je v současnosti cca 17,50 Kč. Takto nízkou životní úroveň má ve světě více než miliarda lidí. Nejvíce jich žije v subsaharské Africe, druhé místo drží jižní Asie.

Nemůžeme samozřejmě srovnávat chudobu plošně. Kdo je u nás chudší, tj. nemůže se řídit každým novým trendem, bydlí v malém panelákovém bytečku a objíždí supermarkety s levným jídlem, by byl zase v Africe za boháče, který si dovolí služebnictvo bez mrknutí oka. Ani úroveň našich, českých bezdomovců, se nedá s chudobou v Africe srovnávat. Ano, u nás zase hrozí tam neznámé umrznutí, ale přesto, když pozoruji každý den bezdomovce s krabicákem vína a cigaretou v ústech, mají se stále ještě dobře…

V 19. století se obyvatelé Japonska a části Evropy dožívali průměrného věku 40 let. Dnes stáří značí věk o 30 let více. Vzrostla nám zde boomem industrializace životní úroveň, ekonomika se drápe vzhůru takřka nepřetržitě. A čím výš se vyšplhá, tím větší rozdíl pocítíme v porovnání s Afrikou. Oněch 40 zde stále platí za skutečně požehnaný věk (nepočítáme-li státy blíže k Evropě jako Egypt atd.). Místo, aby slavná globalizace poskytovala stejné vzdělání na všech místech, rozdíly stoupají úměrně s ekonomikou. Konkrétně v Africe stojí vzdělání v cestě peníze. Děti samozřejmě mohou studovat… pokud jim to rodiče zaplatí. Průměrná africká rodina může poslat do školy maximálně jedno dítě. Samozřejmě prvorozené. Ostatním se vzdělání nedostane a tak, po vzoru rodičů, uchopí animální úkol – rozmnožování se. Jenže zde začal již dávno začarovaný kruh – čím víc dětí bude, tím méně z nich vyroste v rámci naplnění základních lidských potřeb…

Oproti tomuto všemu vynáší indsutrializace a globalizace jen pár jedinců k úplnému vrcholu. Každý rok vydává časopis Forbes seznam nejbohatších lidí světa. Milionáři na něm nejsou, oproti jménům na seznamu působí jako úplní chudáci. Naštěstí většina z těchto bohatých lidí řídí nějakou neziskovou organizaci, i když se lze ptát, kdy jde o dobrý úmysl a kdy o manipulaci veřejností, která by často nejraději některé z osob na seznamu ukamenovala.

První tři místa hledejme v Americe: světoznámý William Gates III., druhé místo obsadil sedmdesát šest let starý Warren Buffest a třetí místo patří Carlosovi Helú (kterému je 67). Až čtvrtý nejbohatší člověk na Zemi bydlí v Evropě. Konkrétně Švýcarsku – Ingvar Kamprad, osmdesátiletý pán.

Poohlédneme-li se po naší malé republice, opravdu bohatých lidí tu moc není. S Ruskem, kde zažívají milionářský nárůst nebývalé rychlosti (samozřejmě v onom kontrastu ke spoustě lidem, kteří nemají ani na nové boty), se srovnávat nemůžeme. Zřejmě nejbohatším Čechem bude zřejmě Petr Kellner, majitel skupiny PPF. I ten řádně podporuje dění na neziskové scéně, a to zejména kulturní. Ročně pod vizitkou PPF můžeme vidět několik výstav, sponzoruje divadla atd.

Celý článek o nejbohatším muži světa si na Rozhledně můžete přečíst zde

Foto: http://www.svetvnakupnimkosiku.cz