Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  neděle 19.5.2024, svátek má Ivo 

Hledej

Sociální sítě



Webmagazín na Instagramu
Webmagazín na X Twitteru

Spolupracujeme

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Přirozenost či výchova, co činí člověka svobodným?

06.02.2008   Lucie Hajduková   Společnost   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Přirozenost či výchova, co činí člověka svobodným?Bohužel mě v pouhých čtrnácti letech vyhodili ze školy, což mě donutilo začít pracovat. O rok později založím filmový klub, kde se seznámím s kritikem André Bazinem, který mě posléze dostane z vojenské služby, kterou jsem tězce snášel, ač mě do nástupu nikdo nenutil.

Rok po propuštění z vojenské služby, tedy v roce 1953 začínám pravidelně přispívat pro Cahiers du cinéma. A právě od poloviny 50. let 20. století se objevují kritiky, které tehdejší kinematografii až provokativně obviňují z nudnosti a formálnosti. Zde uveřejňuji své pocity ohledně filmu, neboť ten by přece neměl sloužit jen jako řemeslný výrobek, nýbrž by měl vyjadřovat názory režiséra a jeho pohled na svět, tedy osobitou záležitost. Za důležité také pokládám oslovit co největší počet publika, mým vzorem se stal Alfred Hitchcock a O. Welles.

Kdo jsem?

Francois Truffaut, narozen 6.února 1932 v Paříži. Jak moc provokativně asi působím, se dá odhadnout například z chování vedení festivalu Cannes. Ti se mi ještě v roce 1958 pokoušeli zabránit, abych podával zprávy z již zmíněného festivalu tím, že oslovovali redakce, pro které jsem pracoval a žádali ji, aby vyslali jiné redaktory. Obrat lze však spatřit již rok poté, kdy uvedu svůj první celovečerní film Nikdo mne nemá rád (Les 400 coups), který mi nakonec vynese cenu za režii. Zde si vytvořím hrdinu Antiona Doleina se značně autobiografickými prvky, kterého pak obsadím ještě do dalších čtyř her. Zde byste mohli objevit flashbacky, vsuvky, časové skoky, komentáře mimo obraz a komentář pronesený přímo do kamery, které rekapitulují Antoinův život. Zčásti se také jedná o poctu Vigově Trojce z mravů, zde však zachycuji mladého delikventa, který si hledá své místo v životě.

V sérii těchto filmů se projevuji jako romanopisec Nouvelle vague, teda jako někdo, kdo se specializuje na zábavnou literaturu. Svými filmovými prostředky se snažím zdůraznit své nadšení pro literaturu, což dokazuje i má záliba v mnou namluvených komentářích mimo obraz, dlouhých zatmívačkách, které se rovnají rozdělení do kapitol a také v písmu. Ať ho zobrazuji jen jako snímanou stránku knihy, či jako dopis, který někdo píše či doručuje.

Do nové vlny na počátku šedesátých let vstupuji s titulem Střílejte na pianistu (Tirez sur le pianiste, 1960), který se dá považovat za poctu americkému černému filmu, nesouvislá struktura se pak blíže spíše Godardovým zásadám než filmu Tam dole (Down There, r. David Goodis), jímž se snímek Střílejte na pianistu inspiroval.
V roce 1961 vychází z mé dílny další filmové dílo, které patrně dosáhlo největšího úspěchu. nese název Jules a Jim (Jules et Jim). Já o něm však zpětně tvrdím, že : "Jules a Jim se mi jevil najednou až příliš přikrášlený, nedostatečně fyzický, neboť jsem byl příliš mladý, když jsem ho točil."

Můj obdiv k Hitchcockovi vede i k volbě další filmové látky Nevěsta byla v černém ( La Mariée était en noir, 1967), jedná se o dobře natočený thriller s Jeanne Moreauvou v hlavní roli. Snímek Divoké dítě ( L´enfant sauvage, 1969) se pak táže : " Přirozenost či výchova?" a zde uvažuji, co dělá člověka svobodnou bytostí.

Dále mám na svědomí Dvě angličanky a kontinent (Les deux anglaises et le continent, 1971) a Americkou noc (La nuit américane,1972/3), kde odhalím práci filmového režiséra. Dál už pak myslím jen na to, jak se stáhnout, abych našel čas pro psaní. O dva roky později, v létě 1975 se ale objeví můj další nový film Příběh Adély H. (L´histoire d´Adéle H.). Filmy, které následují se považují pouze za dodatky a to Konečně neděle (Vivement Dimanche! , 1982) a Poslední metro (Le dernier métro, 1978).

Mezi těmito posledními filmy se objeví i Zelený pokoj (La chambre verte, 1978), ve kterém hraji jednu z hlavních rolí. Redaktora, jež vzpomíná na svou již zesnulou ženu a ostatní jím uctívané nebo milované mrtvé. Základ toho filmu pak vytvořila povídka od Henryho Jamese The Altar of the Dead.

Tolik k mým filmům. "Ukazuji ve svých filmech vždy člověka, který se snažil o dosažení absolutní lásky, který má absolutní představu o lásce a který je konfrontován s ostatními lidmi, pro něž je láska pouze relativní záležitostí."

Nebo jak o mně později, roku 1999, prohlásil Dominik Graf : "Truffaut byl režisérem krátkých cest. Krátkých cest k našim srdcím. Jeho filmům nebyl cizí snad žádný pocit nebo nálada jedince měšťanského světa, které samozřejmě touží po spasení prostřednictvím lásky. Počínaje uvolněnou radostí letního dne přes všechny představitelné vášně a rozvrácené propasti žárlivosti, nenávisti a msty až po stinné, monomanické radosti touhy po smrti - se Truffaut pokusil dát nám pocítit všechny tyto rozrušující a romantické pocity radosti ze života co nejjasněji a co možná nejzábavněji. A to se mu většinou podařilo."

Stručně o obecně k mé tvorbě lze říci, že nepokrytě vystavuji své dvě vášně a to knihy a krásné ženy. Za hrdiny svých filmů však pokládám čtenáře, spisovatele a vědce. Ty nechávám dělat náležité činnosti, tedy psát, číst a trpět neodeslanými dopisy, nebo dopisy, které nikdy nedostali. Tím se u mě stává kniha a písmo fetišem, tím nejhorším co by se mohlo v příští společnosti stát, pak vidím v zákazu psaní. Mou velkou individualitou, která charakterizuje mé umění, je způsob jakým vyprávím.

O tom opět Dominik Graf říká:
"Slyšet hudbu čtyř skladatelů Truffautových filmů znamená právě tolik jako znovu zhlédnout filmy samé. Skladby Georgese Delerue, Antoina Duhamela, Bernarda Hermanna a Maurice Jauberta vyjadřují svým způsobem synchronně emoce jeho filmů. Sledují zcela a naprosto rétoriku vypravěče Truffauta a poskytují mu prostor, který potřebuje. Truffaut předvádí divákovi v zásadě nekonečný monolog autora za využití pomoci všech těch nádherných a strašlivých věcí, které se mu líbily, dojímaly ho anebo ho zastrašovaly."

Nevěnuji se však jen filmové tvorbě, taky roky pracuji na knize, kterou pracovně nazývám Hitchbook, jež vzniká z mého obdivu k Hitchcockovi. Stále mám hodně práce, neboť ji tvořím z magnetonofových pásek z besed a sehnat obrazový materiál patřilo k činnostem ještě pracnějším.

Mé umrtí se datuje na 21.10.1984
Dnes však slavím výročí svého narození.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0401 s