Přiznávám, nejde o dílo, které zaujme všechny čtenáře. Ale kdo už někdy četl severskou literaturu, toho to neodradí. A kdo raději sáhne po detektivce nebo historickém románu, ten knihu stejně odloží a nebo ji ani neotevře. Příběh je zvláštní tím, jak se v něm prolíná život několika málo postav – a přitom vlastně jde pořád o jednu rodinu a o tajemství, jež si s sebou v životě nese každý. Ne o všechno se dokážeme podělit s druhými. Ne o všem dokážeme mluvit. Skrýváme v sobě věci, které nepochopí ani ten nejvíce milující manžel (či manželka), ani ten nejvíce zamilovaný muž (či žena), ani ta nejstarostlivější matka (nebo otec). Věci, které možná nechápeme ani my sami.

Příběh rodiny německého námořního kapitána, který se během války dostal do &Svédska a později se tam oženil, lze označit za mnohavrstevný příběh lidí, kteří žijí. Tak, jako žije každý z nás. Den za dnem, noc za nocí, žijí a snaží se žít podle svých představ i zásad, uzavírají smlouvu s ďábly i s Bohem, potýkají se s problémy, které se kupí jeden za druhým a snaží se vyrovnat se ztrátami, které je navždy poznamenaly.

Hans Horner přišel o svou rodinu při bombardování Hamburku – jen proto, že se jednoho dne opozdil k večeři. Rodiče i sestra zahynuli, on přežil. Neví proč, neví, co se přesně stalo, vlastně vůbec neví, proč by měl dál žít, ale ten důvod jednoho dne najde: svou ženu Kerstin. Jeho svět.

Společně žijí v zapadlém městečku Östmoře. Kerstin učí a on cestuje s lodní námořní dopravou po celém světě. Mají spolu dvě děti. Žijí jako všichni ostatní – ovšem pouze do dne, kdy malý Jan nečekaně umírá při nehodě, kterou zavinili opilí mladíci. Jan umírá a jeho sestra Klára se zblázní. Kerstin, v té době osmatřicetiletá, žalem zešediví. I když se později Klára uzdraví, už to nikdy není úplně v pořádku. Později vyroste, otěhotní a narodí se dítě. Malá Sofie. Sofii vychovává Kerstin a Klára se své vlastní dcerce i matce vzdaluje.

Příběh však nepopisuje jen osudy Kerstin, Hanse, malé Sofie, Kláry a jejího snoubence Jonase, je příběhem lidí, kteří nějakým způsobem zasáhli do životů téhle zvláštní rodiny, lidí, kteří tím životem jen prošli a nebo ho nezvratně poznamenali, jako například slepý chlapec Anders, který se jednoho dne spřátelí se Sofií.

Cesta k objevení sebe sama je však trnitá a trvá dlouho. Občas jsem na té cestě zabloudila a ne vždy jsem úplně přesně pochopila, co se nám autorka snaží naznačit, co chce, abychom si uvědomili, co nám chce sdělit. Ale na tom nezáleží. Bůh se smál – a když začnete číst a budete ve čtení pokračovat, uslyšíte ho. Ne, nejsem věřící, a přesto jsem ho slyšela. Ten smích ke mně padal ze slov, z vět, které pronášely postavy téhle neobyčejné knihy, ze stránek, nečekaně a v očích se mi při tom zvláštním, bolavém smíchu rodily slzy. Ale stálo to za to. Myslím, že na tenhle smích nikdy v životě nezapomenu...


^{Marianne Fredrikssonová, Když se Bůh smál... 
Knihu vydala Euromedia Group v roce 2003}

^{Obálka převzata z: knihi.cz}