Pak přišla doba videorekordérů a mého odporu k nim. A měla jsem k tomu jediný důvod – neuměla jsem video obsluhovat. Mé děti, v pěti a tří letech (tehdy) uměly víc než já. Já zírala na přístroj a dumala, který čudlík to zapíná a který zase maže a když mi to manžel nebo kamarádky posté vysvětlily, měla jsem pocit, že už to zvládnu, jenže pak přišla chvíle, kdy se ukázalo, že zase nevím NIC... A tak se mi vesele nahrávala Kouzelná školka místo seriálu, který si přála shlédnout matka, a taky přišel okamžik rozčilování u počítače. Jen proto, že se mi můj program (Windows) otevřel pouze v malém okénku a ne přes celý monitor, jako obvykle... Mlátila jsem bezmocně do krabičky, která se mi vysmívala a spílala celému světu. Pak ke mně přišla má tehdy sedmiletá dcera a podotkla: „To musíš kliknout semhle, mami...“

A já se styděla. Tak strašně, že jsem konečně začala poslouchat, co mi ostatní říkají. Přiznám se, že vím, kde celé ty roky tkví problém: Nebaví mě to. A když mě něco nebaví, nechce se mi o tom přemýšlet. A když se mi nechce přemýšlet, žiji jako Ivánek v říši divů... Nebo možná jako Alenka v zemi za zrcadlem. Vidím všechny ty věci, ale nevnímám je.

No a pak se mi narodil syn. V jeho třech letech nám záhadně mizely věci z bytu a my je posléze nacházeli – v záchodové míse. Disketu z počítače, plyšové hračky, panny, šavli a jednou dokonce malého Buddhu, kterého mi jako suvenýr přivezla má sestra ze &Spanělska... Syn chtěl vyzkoušet, kam ta roura vede. Obávám se, že to dodnes nezjistil.

Rozčilování mě přešlo se zjištěním, že téměř každému autu, co kdy dostal, chybí minimálně jedno kolo. Možná můj kutil syn zjišťuje, jestli by auta mohla jezdit na třech kolech místo na čtyřech, nevím. Všechny propisky, které najde, vykuchá – a nikdy už se s nimi pak nedá psát. Ale do podvědomí široké veřejnosti se zapsal teprve těsně před Vánoci.

Znáte to: Plno práce, čas na hraní nezbývá a děti se nudí. Zůstali jsme doma sami – on a já. Čekalo mě pečení cukroví a syn si chtěl jít hrát do manželovy dílny. Proč ne. Dlouho panovalo ticho a pak se náhle ozvaly podezřelé zvuky, rány kladivem. Zbystřím pozornost a seběhnu schody, abych se přesvědčila, co můj syn vymýšlí. Zatloukal do prkénka, které našel, hřebíky. Dobře, pomyslela jsem si, alespoň dá pokoj. A odbíhám zpátky do kuchyně. Ale nepokoj v mé duši neustával. O pár minut později se opět přiřítím dolů. A tam jsem to uviděla...

Boty, které dostal nedlouho předtím, téměř nové, drahé, zimní boty, přibil hřebama k prknu tak důkladně, že když jsem na to nevěřícně sáhla, ani se nepohnuly. Ty boty, samozřejmě. Ruply mi nervy. Dostal pohlavek a vyslechl si můj křik, jestli si uvědomuje, kolik stojí takové nové boty! Připustil, že asi hodně. A pak, pak mě napadlo se zeptat, proč to udělal. Odpověděl velice prostě: Vyráběl si snowboard...

Přiznávám, musela jsem se otočit, protože bych se v té chvíli asi začala smát. Když jsem pak historku vyprávěla v práci a všem svým známým, už jsem se řehtala zcela bez zábran. Okolí reagovalo různě. Většina se smála se mnou. Některé přítelkyně konstatovaly, že by ho zabily (také jsem to v prvním okamžiku měla v úmyslu), moje máma řekla, že by zasloužil nařezat (pár pohlavků slízl, přiznávám), ovšem pár lidí mi oznámilo, že mám doma nejspíš vynálezce. Kdo ví...

Každopádně, něco jsem se za ty roky naučila. Je lepší takového kutila, pokud se ve vašem okolí nachází, zaměstnat. Pak nemá čas vymýšlet blbosti – nebo snowboard... A nedejbože své nápady uskutečnit.

^{Foto: www.associatedentertainment.com}