V rámci objektivity podotýkám, že na internetu funguje
CFIDS klub pravidelně obesílající Ministerstvo zdravotnictví různými peticemi a dopisy. A právě na jeho stránkách se nám pacientům doporučuje, abychom vyhledávali lékařskou péči na fakultních pracovištích. Zní to ostatně logicky, kde jinde, než ve fakultní nemocnici můžeme narazit na specialisty. Nicméně musíte mít zároveň štěstí na osobu vstřícnou a ochotnou se vámi zabývat. Já to štěstí neměla, prvně se mnou v podstatě vyrazil dveře řadový lékař a posléze i jeho nadřízená s doporučením, abych se obrátila na soukromou ambulanci. Kdybych v tom samém špitále nepracovala, okamžitě bych si stěžovala. Po podobné zkušenosti se našinec cítí jako špinavý a obtížný hadr, nehledě na to, že se mnou tímto způsobem vyběhli kolegové z jedné „firmy“. A přitom já se rozhodně neřadím k lidem libujícím si v obcházení ordinací, ba právě naopak.
Když se vrátím k počátku mých zdravotních obtíží, ošemetná zůstává i jejich diagnostika. Zahraniční výzkumníci, neboť za hranicemi naší „vyspělé“ republiky tuto problematikou vědci zcela regulérně řeší, určily souhrn kritérií, podle nichž si každý může sám zhodnotit, zda stanovené příznaky splňuje. Já splňuji většinu, přesto mi čeští lékaři diagnózu
CFS (chronický únavový syndrom) nepřiřadili, nýbrž její „mírnější“ formu.
Revizní doktorka z PSSZ (Pražské správy sociálního zabezpečení), jež nad mou 10 měsíční absencí v zaměstnání bděla a nikdy mě na vlastní oči ani nespatřila, učinila pak celkové resumé na základě jedné informace a pominula přitom dalších deset. V naší kultivované zemi a v jedenadvacátém století je skutečně možné, aby revizní lékař napsal zprávu o konkrétním pacientovi, aniž by s ním kdy mluvil, a aniž by vzal v úvahu veškerou dokumentaci k jeho zdravotnímu stavu. Ale ono se zdá pohodlnější vytvořit závěr podle jednoho dokumentu. &Skoda, že jiné instituci jako například finančnímu úřadu by rovněž nestačilo naše dobrozdání ve stylu – letos jsme, alespoň myslíme, vydělali tolik a tolik a proto odvedeme na daních stokorunu, a dál by úřad po nějakých podrobnostech nepátral. Kolik bychom asi ušetřili peněz?
CFS ale navíc ze základního imunologického testu zjistit nelze a dražší formy testů zdravotní pojišťovny nerady proplácí, tudíž se jim lékaři spíše brání. A právě lékař vyplňuje žádanku k odběru.
Bohužel ve stávajícím systému zdravotního pojištění se nenachází svobodná volba si něco takového uhradit sám. Já bych si totiž půjčila klidně i od banky a věřím, že by mě následovala většina postižených.
Čímž se oklikou dostávám zpět k běžné praxi, kdy zoufalý praktický lékař odesílá nakonec svého svěřence k psychiatrovi, přestože nezjistil, proč se onomu pacientovi vrací virózy, kde bude tedy původ infekce, která to vše spustila. Nebohý psychiatr se pak může v důsledku cítit stejně zoufale, neboť psychiatrie nedokáže léčit infekci, a nedokáže si pomoci s objektivními fyzickými potížemi.
A že většina pacientů upadá do stavů úzkosti? Tomu se nelze divit, vždyť si zažijí tolik ponížení a odmítání, kdy se jejich stav nelepší, že by museli mít nervovou soustavu ze železa, aby vše přestáli s úsměvem na rtech.
Média o naší nemoci také nejraděj mlčí, a tudíž ani veřejnost na nás pacienty nehledí příliš s pochopením, čímž nás v důsledku považuje za cvoky a lenochy, kterým se nechce pracovat.
Nedávno mi volala do zaměstnání novinářka, která se chystala zpracovat jisté do kola se omílající zdravotní téma. V náhlém pohnutí mysli jsem se jí zeptala, proč v časopise neinformují o CFS? Odpověděla mi, že podle šéfredaktorky jsou podobné choroby pro čtenářky nezajímavé.
Přála bych proto nejen oněm redaktorkám, aby se jich tato nemoc nikdy netýkala.
Foto: www.quickandsimple.com