Cestu domů jsme totiž vzali zkratkou, kterou obvykle chodí pár lidí, a na našince tam tudíž nečíhá žádné nebezpečí, vyjma případných voyerů za křovím, či jiných podivných individuí. A když už našinec nese relativně těžké tašky s víkendovým nákupem, vidí se už ve dveřích svého obydlí. A proto zahloubaná v čepici s pecnem &Sumavy v náručí jsem klopýtala lehkou sídlištní divočinou, a v myšlenkách se ubírala daleko nad pozemské strasti. Do této vnitřní selanky se zpoza mých zad vylouplo kolo, jež mě minulo o pouhých pár centimetrů. Velmi jsem se polekala, jako se lekám vždy, když se mi něco podobného přihodí a stává se mi to poměrně často. Bohužel nikdy nezaslechnu cyklistu včas, a nikdy se žádný ani neobtěžuje mě upozornit, abych uskočila stranou.

Tentokrát jsem ale zareagovala rychleji než jindy, tedy hodlala jsem okamžitě pohublého mladíka v dresu inzultovat chlebem, leč než jsem se stačila s tímto božím darem materialisticky rozloučit, mizela mi jeho lesklá zadnice v dáli. Však věděl, proč má upalovat, seč mu síly stačí. Vždyť kam nedolétne pecen, tam dolétnou alespoň hanlivá slova, a že se mi jich náhle dralo do úst. Všechna jsem je polkla, abych nedělala zbytečně veřejné představení.

Tak nevím, zdali mě při téměř každém kontaktu s borci s nohou na pedálech doprovází smůla, a nebo se ti čeští neumí jen chovat, a zapomínají, že se nepohybují po světě sami. V Kodani jsem totiž bloudila ulicemi čtyři dny a přestože tamní obyvatelé využívají kolo coby dopravního prostředku hojně, nic podobného jsem tam nezažila.

Každopádně alespoň můj přítel konečně pochopil, proč se cyklistům snažím vyhýbat a proč ve mně jejich přítomnost nevyvolává libé pocity. V kom by také na mém místě vyvolávala?

Foto: www.biotorque-tech.com