Přes všechny možné i nemožné připomínky lze říct, že Norimberský proces se stal  nepřekonatelným, co do velikosti, závažnosti i tolik potřebného nekompromisního postoje obžaloby. V letech 1945-6 se svět, nesvázaný lobbistickými tahy, dokázal s válečnými zločinci vyrovnat důstojně. Samotný Richard W.Sonnenfeld, ať si to chce připustit nebo ne, odstartoval vlastní kariéru vlastně skvěle. Jen kdyby to tolik nebolelo a nebylo příliš živé.

Autor, tehdy dvaadvacetiletý, se stal oboustranně vítaným lingvistickým odborníkem norimberského soudu a dle mého, svou práci mohl dělat, protože se k ní dostal tak mladý. Mladý, promptní, podivně skrytě vtipný, přiměřeně ke svému věku drzý. Tak se profiluje. V pozdějších svých létech by překladatel, prošlý alespoň částečně válečnými hrůzami, trpěl nejrůznějšími manýry příliš dospělého člověka. Nenávidícího, zbytečně plachého, nejspíš s labilním žaludkem. S vyslyšeným textem během procesů by se nemohl nikdo divit.

Gardelen, rodné hnízdo hlavního norimberského tlumočníka, autor popisuje skoro jako milé městečko, v němž se dodržuje velmi strohý životní styl a vynucená střídmost. V románu defilují postavy nejrůznějších profesí. V paměti zůstane vůně bramboračky smíšená s puchem nemytých chudáků. Sonnenfeldův otec, lékař, Žid, konjunkturu ohraničil rokem 1935, rokem vydání nechvalně známých „Norimberských zákonů“. 

Život v anglickém Bunce Court, kam se mu podařilo před nacisty uprchnout, představoval zákonitě „procházku růžovým parkem“. Takovou, že autorovi přišlo vhodné zaznamenat glosy z privátního života místa i doby. Ale i tam doběhla válka.

Kniha vzbudí úctu k židovským principům a odpor k židovským rituálům. Dost na hledání průsečíků judaistického a křesťanského světa.  Možná společně uznat hloubku holocaustu. R.W.Sonnenfeld uzavírá svůj dramatický příběh přednáškami německým studentům, mluví s německými novináři a ujasňuje si, trochu s hrůzou, startovní runway. „Bez Hitlera bych žil jako syn židovského lékaře v Německu. Kdybych nebyl Židem, figuroval bych na seznamu padlých Hitlerových vojáků. Osud byl ke mně opravdu milostivý,“ říká autor.