U nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška Tenkrát v májiTisíckrát pozdravujeme tebePánská volenkaPomsta
Povím-li Rómeo, musím říct Alfa Před válkou studovala architekturu, dnes zachraňuje psy z frontyKonzervatoř Taneční centrum Praha uvede absolventská představeníHvězdy nectím, ale podléhám onomu trenduKde jsme ještě nebyli...15 let po zavraždění Simony MonyovéMedvídkovi Pú ze Stokorcového lesa je 100 letChyše Karla ČapkaGoldbergovi od 10.6. na FilmBox Comedy, tak to je návrat do osmdesátek!Doktor chybně zvaný O-OValinovi VlciJantarové slzy
Napsat autobiografii za každého počasí a každé společenské situace je po válce (když o válce) snadnější, než kdy jindy. Velké příběhy se předávají od ucha k uchu. Literatura má zdroj, z něhož čerpají spisovatelé nejrůznějších národností dosud. Boom prožívá literatura faktu. Tlumočník Richard W.Sonnenfeldt své paměti nabízí v románu Svědek z Norimberka.
Přes všechny možné i nemožné připomínky lze říct, že Norimberský proces se stal nepřekonatelným, co do velikosti, závažnosti i tolik potřebného nekompromisního postoje obžaloby. V letech 1945-6 se svět, nesvázaný lobbistickými tahy, dokázal s válečnými zločinci vyrovnat důstojně. Samotný Richard W.Sonnenfeld, ať si to chce připustit nebo ne, odstartoval vlastní kariéru vlastně skvěle. Jen kdyby to tolik nebolelo a nebylo příliš živé.
Autor, tehdy dvaadvacetiletý, se stal oboustranně vítaným lingvistickým odborníkem norimberského soudu a dle mého, svou práci mohl dělat, protože se k ní dostal tak mladý. Mladý, promptní, podivně skrytě vtipný, přiměřeně ke svému věku drzý. Tak se profiluje. V pozdějších svých létech by překladatel, prošlý alespoň částečně válečnými hrůzami, trpěl nejrůznějšími manýry příliš dospělého člověka. Nenávidícího, zbytečně plachého, nejspíš s labilním žaludkem. S vyslyšeným textem během procesů by se nemohl nikdo divit.
Gardelen, rodné hnízdo hlavního norimberského tlumočníka, autor popisuje skoro jako milé městečko, v němž se dodržuje velmi strohý životní styl a vynucená střídmost. V románu defilují postavy nejrůznějších profesí. V paměti zůstane vůně bramboračky smíšená s puchem nemytých chudáků. Sonnenfeldův otec, lékař, Žid, konjunkturu ohraničil rokem 1935, rokem vydání nechvalně známých „Norimberských zákonů“.
Život v anglickém Bunce Court, kam se mu podařilo před nacisty uprchnout, představoval zákonitě „procházku růžovým parkem“. Takovou, že autorovi přišlo vhodné zaznamenat glosy z privátního života místa i doby. Ale i tam doběhla válka.
Kniha vzbudí úctu k židovským principům a odpor k židovským rituálům. Dost na hledání průsečíků judaistického a křesťanského světa. Možná společně uznat hloubku holocaustu. R.W.Sonnenfeld uzavírá svůj dramatický příběh přednáškami německým studentům, mluví s německými novináři a ujasňuje si, trochu s hrůzou, startovní runway. „Bez Hitlera bych žil jako syn židovského lékaře v Německu. Kdybych nebyl Židem, figuroval bych na seznamu padlých Hitlerových vojáků. Osud byl ke mně opravdu milostivý,“ říká autor.
Předposlední odstavec, předposlední řádek: "S VYSLYŠENÝM textem během procesů..." Slovo "vyslyšený" má poněkud jiný význam, tj. "vyslyšená prosba" atp., zde by bylo na místě zřejmě použít výrazu "vyslechnutý". A ještě: ne TEXT, ale proslovy, projevy...
Ano, máte pravdu. Jinak, je zcela běžné bavit se s konkrétní osobou.
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.