Něžné zůstatkyJak zasahuje umělá inteligence do tvůrčího psaní?Meditovat a tvořitTichá domácnostRomeo a Julie věku pokročiléhoPromiskuita
5 významných kulatých výročí české kulturyKnižní ledenFOTOROZHOVOR s cestovatelkou KristýnkouKVÍZ: Jak moc znáte oscarové filmy? Ukažte se!4. února, den boje proti rakovině: Počet lidí s touto diagnózou roste...Kdysi tady hořel oheň - román Anny WinterovéPo kafkovsku nejen o PrazeLáska k temnotámVrcholí „Line“ edice Suprahonu – Blues Rock Line 1968-89Literární průmysl plný závisti a krádeže identityPovídková sbírka od autora bestselleru Gentleman v MoskvěShahab Tolouie a křest alba k 50 letům na planetě Zemi
Napsat autobiografii za každého počasí a každé společenské situace je po válce (když o válce) snadnější, než kdy jindy. Velké příběhy se předávají od ucha k uchu. Literatura má zdroj, z něhož čerpají spisovatelé nejrůznějších národností dosud. Boom prožívá literatura faktu. Tlumočník Richard W.Sonnenfeldt své paměti nabízí v románu Svědek z Norimberka.
Přes všechny možné i nemožné připomínky lze říct, že Norimberský proces se stal nepřekonatelným, co do velikosti, závažnosti i tolik potřebného nekompromisního postoje obžaloby. V letech 1945-6 se svět, nesvázaný lobbistickými tahy, dokázal s válečnými zločinci vyrovnat důstojně. Samotný Richard W.Sonnenfeld, ať si to chce připustit nebo ne, odstartoval vlastní kariéru vlastně skvěle. Jen kdyby to tolik nebolelo a nebylo příliš živé.
Autor, tehdy dvaadvacetiletý, se stal oboustranně vítaným lingvistickým odborníkem norimberského soudu a dle mého, svou práci mohl dělat, protože se k ní dostal tak mladý. Mladý, promptní, podivně skrytě vtipný, přiměřeně ke svému věku drzý. Tak se profiluje. V pozdějších svých létech by překladatel, prošlý alespoň částečně válečnými hrůzami, trpěl nejrůznějšími manýry příliš dospělého člověka. Nenávidícího, zbytečně plachého, nejspíš s labilním žaludkem. S vyslyšeným textem během procesů by se nemohl nikdo divit.
Gardelen, rodné hnízdo hlavního norimberského tlumočníka, autor popisuje skoro jako milé městečko, v němž se dodržuje velmi strohý životní styl a vynucená střídmost. V románu defilují postavy nejrůznějších profesí. V paměti zůstane vůně bramboračky smíšená s puchem nemytých chudáků. Sonnenfeldův otec, lékař, Žid, konjunkturu ohraničil rokem 1935, rokem vydání nechvalně známých „Norimberských zákonů“.
Život v anglickém Bunce Court, kam se mu podařilo před nacisty uprchnout, představoval zákonitě „procházku růžovým parkem“. Takovou, že autorovi přišlo vhodné zaznamenat glosy z privátního života místa i doby. Ale i tam doběhla válka.
Kniha vzbudí úctu k židovským principům a odpor k židovským rituálům. Dost na hledání průsečíků judaistického a křesťanského světa. Možná společně uznat hloubku holocaustu. R.W.Sonnenfeld uzavírá svůj dramatický příběh přednáškami německým studentům, mluví s německými novináři a ujasňuje si, trochu s hrůzou, startovní runway. „Bez Hitlera bych žil jako syn židovského lékaře v Německu. Kdybych nebyl Židem, figuroval bych na seznamu padlých Hitlerových vojáků. Osud byl ke mně opravdu milostivý,“ říká autor.
Předposlední odstavec, předposlední řádek: "S VYSLYŠENÝM textem během procesů..." Slovo "vyslyšený" má poněkud jiný význam, tj. "vyslyšená prosba" atp., zde by bylo na místě zřejmě použít výrazu "vyslechnutý". A ještě: ne TEXT, ale proslovy, projevy...
Ano, máte pravdu. Jinak, je zcela běžné bavit se s konkrétní osobou.
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.