Honzo, dovol, abych tě novým čtenářům představil, těm starším připomněl. Předně musíme vysvětlit, proč si nejen při tomto rozhovoru tykáme.
Před řádkou let mě jistý Stanislav Rudolf trápil na fakultě. Docela mě štval, protože nechtěl vzít na vědomí můj dvaceti lety „kvalifikovaný“ názor, že hlasitá recitace poezie je chlapa nevhodná! A navíc, aby mě pokořil, donutil mě z moci pedagoga, abych recitoval na každém semináři jednu svou báseň přímo hlasitě... Zpočátku jsem ti, pravda, tykal jen když jsi u toho nebyl – a, Stando, jsem ti v těch chvílích zrovna asi neříkal.

Většinou si vzájemně vnucujme své nové knížky. Do té tvé (zatím) poslední jsi mi napsal věnování, že ji dostávám právě za to vynucené recitování od tebe za trest.
Teď ale vážně: Nikdy se mi nestalo, abych měl za kamaráda svého učitele a profesora. Nejsi sice „učitel národů“ , ale „krůtí učitel života“, to tedy jsi. Díky.

Vydal jsi zatím 22 knížek, napsal přes tisícovku textů pro známé zpěváky i zpěvačky, šéfuješ uměleckou agenturu Arcadia Art Agency… prosím tě, jak to všechno zvládáš?
Nepotřebuji moc spát, nepotřebuji vysedávat nad pivem, nejsem nepracovitý, vypravování příběhů ať v knížkách, v básničkách nebo v textech je moje nejmilejší zábava. Bohužel kromě zábavy musím být i živitelem, což mě strašně zdržuje.

Fascinuje mě ten počet písňových textů. Které z nich sám pokládáš za nejúspěšnější?
Nejúspěšnější jsou ty, které zná co nejvíc lidí. Když ještě teď po dvaceti letech celá Lucerna zpívá s Daliborem Jandou „Hráli jsme kličkovanou, vždyť to znáš, kamaráde, já jsem vyhrával, žárovkou otočím a bude tma...“ nebo „Kde jsi, kde jsi, celou noc...“, není to špatný pocit. Tehdejší trojnásobný Zlatý slavík desek s těmihle písničkami prodával statisíce. Ale kdyby ses zeptal, které z těch textů já mám nejradši, byly by to ty, které jsem si psal pro sebe... V současné době hodně mých básniček zhudebňuje jedna vynikající bluesová kapela a ty koncerty si já pak hodně vychutnávám.

Četl jsem většinu tvých knih. Z poslední doby mě nejvíc zaujal román ze současnosti nazvaný Doktor Petarda. Prozradíme zde čtenářům, že je to příběh budoucího lékaře, který si jako svůj „vedlejšák“, vybral práci v kasínu. Vím, jak důkladně musí každý autor poznávat prostředí, do něhož děj své knihy zasadí. Jsi opravdu tím znalcem barů, nočních klubů a kasín?
Prostředí barů a kasína moc neznám. Měl jsem ale kamaráda profíka krupiéra, který mi hodně vyprávěl... Zato další prostředí, která jsou v tom románu snad ještě víc frekventovaná, jako třeba redakce bulvárních novin, vše kolem natáčení pořadů jako Superstar, pozadí scény populární hudby atd., o těch mám v hlavě materiál na dalších deset románů.

Při čtení Doktora Petardy mi v duchu vytanula (vytanout, to je krásný anachronismus, co?) otázka, zda neuvažuješ o jeho filmovém nebo televizním zpracování.
Scénář k filmu Doktor Petarda mám rozepsaný... Ale ono nejde o to mít ho napsaný, spíš to chce najít producenta, kterému se látka bude líbit a bude vědět, kam jít pro peníze.

Vraťme se ale k tvé nové knížce Lítali jsme do nebes (nahoře i dole bez). Jak vznikla?
Tahle knížka je nejen dárek pro věčně zamilované i odmilované, ale znáš to: Když ti nikdo dárky nedává, musíš se občas podarovat sám. Je to potěšeníčko i pro mě samého. Jsou tam věci, kterým říkám „drobečky duše“ a podle prvních ohlasů s radostí konstatuji, že ty drobečky mají dosti všeobecnou platnost, a protože jsou opsány ze života, padnou asi i spřízněným duším všude kolem.

Jedním z nejmilejších aforismů z tvé knížky, který jsem si dokonce zapamatoval, je tento:

Jen ty víš, co mi schází na světě,
zavolej, až blbost odkvete.

Už jsi měl na mobilu tenhle hovor?
Dneska mi přišel mail od kamarádky, kterou jsem neviděl a neslyšel snad deset let. Napsala mi, že knížka Lítali jsme do nebes je „mazlík“ a proč že si myslím, že mi takovou dobu nevolá...

Píšeš básně, ať už jakéhokoliv žánru. Myslíš, že jimi oslovíš přibližně stejný počet lidí, jako svými písňovými texty posluchače? A jaké postavení má vůbec poezie v našem současném životě? Potřebuje člověk žijící v moderním světě vůbec číst básně?
Právě kdysi na fakultě jsem prosazoval, že chlap nemá básně recitovat, ale zpívat. Tehdy jsem si básničky zpíval v pražské Viole, Umělecké besedě a sem tam. Abych řekl pravdu, myslím si to stále. Zpívaná poezie písničkářů je mi nejbližší. A když je ti úzko a máš pocit, že největší poezie současnosti je pro většinu národa „dvojitý hambáč“ v Mc Donaldu, jdi si třeba sednout na chvíli v Praze 5, U Anděla do kavárny Obratník. Jeden mladý intoš vedle druhého, cucají kafe a básničky mají napsané snad i na čele...

Vím, že pracuješ na své nové knize, žánrově zcela odlišné od těch předešlých. Můžeš nám ji už nyní víc přiblížit?
Při psaní písničkových textů se musíte hodně přizpůsobovat. Píšete většinou na hotovou muziku, pro zpěváka, který má svou hlavu, slovní zásobu, vyjadřovací schopnosti, oblíbené samohlásky na konci veršů, prostě jste prostitutka, která pracuje v mnoha případech zdarma. Při psaní poezie i prózy jste naprosto svobodný. Jiná věc je, že tu vaši krásnou práci třeba žádný nakladatel nekoupí, dokonce ani zadarmo nevezme a píšete ji pro sebe a pár kamarádů. Ale ta svoboda je i v psaní nádherná! Takže já píšu novou věc a ona se mi v hlavě a i v počítači krásně vrbí a poskládává a já ji ještě nechci dávat jméno, protože jí zatím říkám jen tajnými slůvky vymyšlenými pro milenky.

Slibuješ, že si o ní pak zase na stránkách popovídáme?
Víš, jak to mezi chlapy chodí, já už bych si s tebou o ní pokecal hrozně rád teď hned. Chlapi své milenky stejně vždycky nějak probírají. Ale hele, představ si, že když ji ráno rozdělám... tak večer nevím, kdy skončit. To jsem borec, viď?

Takže hodně úspěchů! A pilně pracuj! A všímej si, prosím, zejména těch krásných věcí kolem sebe, i když v knížce Lítali jsme do nebes, tvrdíš, že:

Krása je tam, kde ji vidíš,
Realitu neber,
Jsou krásnější naše baby
Nebo stádo zeber?

Moje odpověď: rozhodně ty naše krásky!

Takže o nich dál budeme oba psát, co říkáš?!

<sup>Jan Krůta s mazlíčkem

Krátká recenze knihy Lítali jsme do nebes: (klikni)</sup>