O Máchovi se už napsalo desítky knih a studií, kde se jeho život a dílo zkoumalo ze všech možných úhlů. Přesto těžko přesně charakterizovat povahu Máchovu, povahu složité osobnosti plné velkých extrémů.

Kdo vidí Máchu jako tuláka s mošničkou, tak jej vidí správně, i když opravdový tulák by nechodil ve vysokých kožených botách, v šedém plášti s rudou podšívkou a čapkou na hlavě. V tomto ustrojení Mácha vyrazil na svou pěší pouť do Itálie a všude budil svým vzezřením rozruch. Ač tulák a díky své komplikovanosti vlastně často osamělý potýkající se s nepochopením okolí, byl zároveň exhibicionista, který se rád stával středem pozornosti a nesnášel v tomto směru každého, kdo by se snažil strhnout pozornost na sebe. Samotář a tulák Mácha toužil po obdivu druhých a společnost také s oblibou šokoval. Tuláctví u něj mělo až destruktivní charakter. Jeho spolužáci ze studií vzpomínali, jak třeba v šest večer vyběhl z Prahy na Bezděz, vrátil se nad ránem, aby dopoledne místo odpočinku seděl opět v posluchárně a všem o svém výletu dopodrobna vyprávěl.

Mácha kromě přírody miloval již řečenou společnost. Inu lépe se exhibuje před kumpány v hospodě, než před srnkami v lese. Do rejstříku touhy předvádět se plně zapadá jeho divadelní ochotničení u Tyla. Kritika mu ale vždy coby herci vyčítala nepřirozenost a přílišný patos. Do svého Zápisníku si pečlivě zaznamenal pod heslem „Hrál jsem na divadle českém“ všechny role, které ztvárnil. Mácha vůbec rád sestavoval různé přehledy a seznamy, liboval si v pořádku a systému. Tento kavárenský bohém a velmi svobodomyslný člověk plně vykazoval známky určitého pedantství. Vždy si vše dopředu promyslel a obvykle dokázal okolí ovlivnit tak, že mu jeho představa i vyšla.

Ovšem J. K. Tyl mu zrovna tzv. „na ruku“ nešel. Tyl byl poctivý vlastenec, dobrá duše s údajně kozím hlasem, jemuž mnohé na Máchovi vadilo a rovněž i to, jak později Mácha zacházel se svou milou Lori Šomkovou. Po Máchově smrti vydal povídku s názvem „Rozervanec“ zesměšňující Máchu. Tyl pomocí ní chtěl ukázat Máchovo mnohdy kruté a nepředvídatelné jednání. Když například Tyl angažoval do svého divadla krejčovského tovaryše Jana Kašku, měl mistr Mácha, ač obě kapsy prázdné a žádné vybrané společenské postavení, ponižující poznámky na Kaškovu adresu, prostě se Máchovi nelíbilo, že si má stoupnout na jeviště s nevzdělaným člověkem. Kupodivu, když Mácha Kašku a jeho herecké umění lépe poznal, omluvil se mu, což bylo zřejmě poprvé a naposledy, co něco takového udělal. Kaška mu později ušil onen slavný šedorudý plášť.

Tyl se proti Máchovi ale provinil i tím, že zkritizoval Máj pro jeho chybějící vlastenecký náboj. Mácha ale nikdy nemohl a ani nechtěl být klasickým vlastencem obětujícím se na oltář záchrany české kulturní svébytnosti. Mácha pokud se o něco snažil, nesledoval tím žádné národní zájmy, ale především zájmy svoje. Měl už takovou povahu a Tyl těžko chápal a těžko přijímal fakt, že existovali chytří a vzdělaní literáti bez většího zápalu pro obrodu českého národa. V tomto směru Máchovi i sobě zbytečně uškodil. Je ale asi poučné, že oba zemřeli v utrpení a bídě.
Tyl se s Lori Šomkovou setkal dříve než Mácha. Přátelila se s jeho nevěstou, herečkou Magdalenou Forchheimovou. Tyl zřejmě poznal v Lori prostou, ale velmi hodnou a obětavou dívku. Mácha ji z počátku nekriticky zbožňoval, pak stejně intenzivně trápil. Podobné chování se Tylovi příčilo. Mácha si v Lori vybudoval jakousi vlastní vizi o ideální ženě, přisoudil jí vlastnosti, které neměla a pak až začal procitat, když střízlivým zrakem viděl Lori takovou jaká je, cítil se podveden a zhrzen. Přitom v podstatě podvedl jen sám sebe. Lori se nezměnila, jen Máchovi víc a víc ustupovala a o to intenzivněji ji on ničil. To, co všechno Lori provedl, by vydalo na román. Napadá mě, zda ji to do dalšího života nějak nepoznamenalo, protože se s Máchou začala stýkat už jako 17 letá dívka. Lori nikdy ale o těchto problémech nijak otevřeně nehovořila. Víme o nich z korespondence Máchy a jeho zápisků.

Mácha jako správný despota zakazoval Lori chodit samotné kamkoliv, stále ji hlídal, určoval, co bude nosit na sobě, poroučel ji ve všem a vášnivě na ni žárlil. Scény tohoto typu patřily k Máchovým oblíbeným soukromým divadelním představením. Pomocí výhružek si dokázal na Lori vynutit cokoliv, neboť Lori vždy podvolila.

Mácha, čítankový žárlivec, si přitom bez potíží zašpásoval na svých cestách s různými ženštinami. Fyzická láska pro něj byla záležitost samozřejmá a také ji na Lori vyžadoval. Bohužel tím rostlo riziko ostudy, tedy nechtěného mateřství, antikoncepce se tehdy prakticky nepoužívala a jedinou ochranou před početím byla sexuální abstinence před svatbou. Podobné mravní zásady ale Máchu nezajímaly. A nebyl v tomto směru v naší literatuře ojedinělý. Mnohem mladší Jan Neruda se podobnými věcmi rovněž netrápil a traduje se, že svého času před ním matky zamykaly doma své dospívající dcery. O Máchově sexualitě ale toho víme až příliš mnoho. On si totiž své prožitky zapisoval šifrou do deníku. Naštěstí o tom Lori nic netušila. Kdyby věděla, že Mácha velmi strohým jazykem evidoval přesně jejich společné intimní chvíle, nevyhýbal se líčení, co při nich Lori říkala a kde všude je realizovali, zřejmě by se s tím jako zbožně vychované děvče těžko smiřovala. Čtení těchto pasáží v Máchových denících je spíše méně chutné, zvláště máte-li o Máchovi zafixovanou školní představu, že to byl ušlechtilý básník a umělec pera. Jediné totiž, co vás při četbě deníku napadne je, že Mácha trpěl poněkud sadistickými sklony. Pokud by Mácha tyto své zápisky přikrášlil a někdo je pak knižně vydal, směle bych ho nazvala markýzem de Sade české literatury. Ovšem u de Sade se skrývala za jeho zdánlivě „nenormálními“ postřehy z milostného života, určitá filosofie. Nejmodernější vědecké teorie tvrdí, že de Sade byl vlastně filosofickým předchůdcem S. Freuda. Něco podobného ale u Máchy hledat nelze.

Máchova rozpolcená osobnost ale obsahovala také mnohem vlídnější stránky. Mácha velmi slušně maloval, uměl hrát na kytaru a asi i rád zpíval, k tomu byl velmi inteligentní a sečtělý. Proto se s ním muselo zajímavě diskutovat, jeho společnost byla příjemná hlavně pro dámy. Měl prý uhrančivý pohled a dokázal se chovat velmi mile, uctivě a slušně. Tak obvykle přistupoval k lidem, jichž si vážil. Ženy se mu líbily, tudíž by se před nimi asi jen těžko předváděl nějakým neurvalstvím. Lori ale patřila zřejmě do jiné kategorie.

Mácha si bohužel málokoho pustil k sobě nějak blíže. Otevřel se skutečně pouze několika lidem, z nichž na prvním místně nutno jmenovat Eduarda Hindla, který později žil a pracoval v Doksech a zůstal Máchovi trpělivým a oddaným přítelem. K Máchovým přátelům ze studií také patřil Jan Beneš z Radimi (1809-1834). Bohužel ale brzy zemřel, čehož Mácha posléze velmi želel a vydal se podívat i na jeho hrob. Smrt tohoto přítele s ním dosti citově pohnula a nikdy na něj nezapomněl, i když za života necítil z jeho strany plné porozumění. Tím se dostávám k další poloze Máchovy osobnosti. Mácha dokázal opravdu být jak krutý, tak nesmírně hodný a citlivý. Měl třeba rád svého bratra Michala a když už pracoval v Litoměřicích jako praktikant u notáře a vrchnostenského právního úředníka Josefa Filipa Durase, nebyl na tom zrovna finančně dobře a často nejedl. Občas ho někdo pozval v neděli na oběd, dostal se i na posvícení, odkud si přinesl koláče a protože čekal zrovna bratrovu návštěvu, on skoro stále hladový, mu koláče schoval, aby mu udělal radost. Bratr za ním nepřijel a tak se o této příhodě dozvídáme z dopisu, který pak Michalovi napsal.

Do Litoměřic Mácha vlastně uprchl ve svízelné chvíli. Lori čekala nemanželské dítě a on měl tím pádem z ostudy kabát. I nekonvenční a nespoutaný Mácha se vyděsil nad stavem své dívky a připadalo mu rozumnější uklidit se mimo Prahu, kde ho nikdo neznal a odkud hodlal zorganizovat sňatek s Lori a vyřešit tím trapnou a společensky neúnosnou situaci. Svému zaměstnavateli Durasovi a i všem ostatním v Litoměřicích nalhal, že je už ženatý. Máchovi záleželo na tom, co si o něm lidé myslí a proto chtěl vystupovat jako seriózní muž i za cenu lži. A aby Lořin stav v Praze ututlal, zakázal ji vycházet ven. Z Litoměřic ji písemně vyhrožoval, že neuposlechne-li jeho příkazů, on odejde neznámo kam a už ho nikdy neuvidí.
Mácha se nechtěl ženit z lásky, ale kvůli tomu, aby se stal počestným otcem, protože se na dítě těšil. Lori ho už nezajímala. V podivné předtuše se několikrát před narozením syna zmiňoval, že to bude jeho jediné dítě. Představa otcovství ho opravdu nadchla.V práci se snažil být poctivý a pilný a proto doufal, že se jeho příjmy zlepší. Ludvíček se narodil 1.10. 1836 a Mácha s radostí očekával a připravoval se na to, až se Lori s malým za Máchou přistěhuje. Ludvíček ale bohužel stonal už od narození s očima, Mácha s obavou o jeho zdraví psal do Prahy vyčítavé dopisy, kde si stěžoval, že ani netuší, jak se Ludvíčkovi daří, zda vůbec ještě žije, že se sžírá obavami a rodiče ho ani neinformují, jak se synkovi a Lori daří. Mácha by skutečně asi býval byl dobrým otcem, sice trochu autoritativním, ale na druhé straně milujícím a starostlivým.

Ale osud si pro něj a jeho synka připravil něco jiného. Máchův život přemohla asi vlastní hrdost, zničila ho touha po dobrodružství a také bída. Mácha pociťoval určité zdravotní obtíže už před oním rozhodujícím požárem. Léčil je jakýmisi babskými způsoby a nepřikládal jim žádnou větší váhu. A proto když zaplály střechy litoměřických domů, neváhal ani vteřinu a vyrazil do zápasu s ohněm. Přesně v duchu romantického hrdiny bojujícího se zlými živly. Poté se jeho zdravotní stav ale zhoršil, začal trpět vysokými horečkami, ale pro doktora si nechal poslat, když už pro něj bylo pozdě. Neměl na něj peníze. Přitom, kdyby asi hned požádal Durase o pomoc, myslím, že by mu doktora zaplatil, nebo na něj alespoň vypůjčil. Vždyť Máchu předtím pozval k sobě domů na oběd a zřejmě i za tak krátkou dobu si dokázal vytvořit k němu dobrý vztah, protože poznal, že je Mácha schopný a poctivý zaměstnanec. Navíc Mácha se nikdy o Durasovi nezmiňoval jako o nějakém zlém člověku, z těch důvodů předpokládám, že by mu Duras pomohl. Jenomže to by se Mácha musel umět svěřit se svými obtížemi a hlavně sklonit hlavu a poprosit o pomoc. Ale žádné kdyby nic neřeší. A tak Mácha jako největší romantický hrdina, větší než postavy jeho děl, měl pohřeb v den své svatby.