Když jsem si vzala tuhle neobyčejně obyčejnou publikaci do rukou, říkala jsem si, že by mohlo být zajímavé, přečíst si knihu od psychiatra, poznat pár historek z Bohnic, sledovat jeho vnitřní pohnutky a nahlédnout do zákulisí psychologie. Pak jsem ale do knihy nahlédla a polilo mě zklamání. Fotografie Jana Cimického se známými osobnostmi české i zahraniční (konkrétně francouzské) kulturní scény naznačovaly cosi o tom, že spíše než o psychologii se autor rozepíše o svém působení v showbyznysu. V duchu jsem tedy knihu degradovala do úrovně bulvárního plátku. Psychotesty na konci knihy mě o časopisovém vyznění díla jen utvrzovaly. Přesto jsem se tak rychle nechtěla vzdát a rozhodla se dát knize ještě jednu šanci, zkusila se kousek začíst. A světe, div se, líbilo se mi to. Tak dobře, já tě zkusím, ty jeden trojsmyslně se tvářící objekte, řekla jsem si. A nakonec se ukázalo, že i když kniha nenaplnila ani jedno z mých očekávání, nemohu ji jinak než chválit.
Své vzpomínky doktor Cimický totiž popisuje s nostalgickou krásou a životní moudrostí člověka, který dokáže odlišit důležité od nepodstatného. Cimický vzpomíná na lidi, se kterými se setkal a hovořil, ale také na svou rodnou Hanspaulku, místo svého dětství, či na svou milovanou Paříž, kam se tak rád vracívá. A že v sobě tento psychiatr skrývá obdivuhodný dar rozumět lidem, lze poznat i z toho, jak často zdůrazňuje, že na oblíbených místech žijí lidé, s nimiž je fajn si promluvit. Krajina pro něj není jen místo k zastavení či turistice, ale především bydliště místní populace s různými zvyky a názory.
O autorově jemnocitu zase svědčí, že jeho vzpomínky na slavné osobnosti se ani trochu nepodobají těm bulvárním, přestože v nich filmové hvězdy - stejně jako bulvár - polidšťuje. Činí to však rozumně, s upřímnou laskavostí. Všichni přeci máme svá trápení a své sny.
Knihu můžeme rozdělit na několik částí. Kromě obrazové dokumentace zde nalezneme především již zmíněné vzpomínky, jednu autorovu povídku, úžasně svěží a vnitřně bohatý rozhovor, kde Cimický se nachází v roli zpovídaného, ale také několik psychotestů. Úvod a doslov nepočítám.
Co se týká obsahu knihy, tak ačkoliv se v podstatě jedná o jednoduché čtení, tak mne pan Cimický, mimochodem básník, překladatel a autor detektivek, velmi překvapil. Jinak než jsem čekala, a snad právě o to více. A čím nejvíce? Svým nekonečným lidumilstvím i milým humorem, který nám možná na televizní obrazovce může připadat nacvičený, ale ze stránek Životní zpovědi sálá s blahodárnou přirozeností.
Uznávám, že doktoru Cimickému se zkrátka podařilo najít ten správný akupunkturní bod v mém mozku. Takže s díky za tento vitaminový dopping hodnotím jeho knihu kladně. Myslím, že pohladí po duši a snad právě proto se dá říci, že svým způsobem i léčí naše neklidné vystresované já.

^{MUDr. Jan Cimický, Životní zpověď i osudová setkání + psychotesty pro čtenáře
nakladatelství Fragment,  2008
Zdroj foto: www.fragment.cz}