Kde momentálně vydáváte?
V nakladatelství mého muže.
Zhruba před pěti lety jsem přemluvila manžela, aby si ke své reklamní agentuře přibral na starost ještě i vydávání mých knih. Vedla mě k tomu řada důvodů - od nespokojenosti s výtvarným zpracováním obálek po důvody finanční.

Kolik knížek jste vydala klasickou formou, tedy poskytnutím autorských práv cizímu nakladatelství? A kolik knížek jste vydala v nakladatelství vlastním? Kdy se to změnilo?
U „cizích“ nakladatelů jsem vydala 13 knih plus 3 tituly ve druhém vydání. V nakladatelství mého muže jsem vydala nových knih zatím pouze 9, ale zato dalších 9 ve druhém a třetím vydání. Celkově bylo již vydáno něco přes 300 000 výtisků mých knih, z toho více jak polovina v rodinném nakladatelství.

Jaké výhody a nevýhody má vlastní vydávání knih?
V mém případě to má jen výhody. S manželem nám spolupráce skvěle funguje. Já mu dodám jakýsi „polotovar“ knihy – tj. rukopis už s redakčními úpravami, anotaci a obálku knihy, kterou do konečného výsledku dolaďuji se svým kamarádem – výtvarníkem Daliborem Vlachem. Manžel se postará o technickou stránku věci. Od dopsání knihy k momentu, kdy si knihu čtenář může zakoupit, uběhnou maximálně tři týdny. Bývalým nakladatelům to trvalo několik měsíců a na vydání prvotiny jsem od odevzdání rukopisu a podpisu smlouvy čekala dokonce 2 roky.

Loni jsem v Literárních novinách objevila sáhodlouhou polemiku o tom, že autoři si stále stěžují na to, že jim nechce nikdo vydávat, ale každý nakladatel přitom chce přirozeně najít talentovaného autora s bestsellerem v kapse. Co si o tom myslíte vy?
Bestsellerem se v naší zemi málokdy stane prvotina, dobrý nakladatel si vyhlédne talentovaného autora, stará se o propagaci jeho knih, organizuje pro něho besedy a autorská čtení a časem se dočká i těch bestsellerů. Pokud však chce nakladatel na svém autorovi pouze „rýžovat“, nikdy to nedopadne dobře. Vždyť i Martin Pluháček- Reiner začínal s téměř neznámým Michalem Vieweghem a stojí v pozadí mnoha Vieweghových úspěchů. Zřejmě i pro vzájemnou výhodnost spolupráce právě ta jejich spolupráce stále trvá a navíc jsou dobří přátelé.

Jeden známý si prostřednictvím Vašeho webu http://www.monyova.cz objednal knihu a říkal mi, že se mu líbí, jak máte zajištěnou propagaci. Chodí mu prý upozornění, že jste vydala novou knížku, ovšem přestože nemá rád reklamní letáky, způsob oslovení se mu zdá milý a nenásilný. I proto uvažuje o koupi další knihy.
Před několika lety jsem přišla s nápadem, prodávat knihy přes internet. Vedly mě k tomu stížnosti čtenářů, že knihy nejsou v některých knihkupectvích k dostání. Opravdu svým čtenářům posílám e-mail, že vyšla nová kniha a skutečně to nemá být propagační „leták“. Nepíše to za mě žádná sekretářka, je to příležitost pro mě, pozdravit své čtenáře a poděkovat jim za jejich přízeň.

Kromě toho jste zvaná na spoustu besed a zřejmě jen málokdy, jestli vůbec někdy, odmítáte. Za jak důležitou pokládáte v tomto smyslu péči o čtenáře a kolik času jí věnujete?
Sama se rozhodně nenabízím, vždy reaguji na konkrétní pozvání. A ačkoliv jsem trémistka a veřejná vystoupení jsou pro mě náporem na nervy, pokud mohu, přijedu i do malé knihovničky v zapadlé vesničce. Považovala bych za nehoráznou drzost odmítnout setkání se čtenáři, kteří mě mají rádi a touží mě poznat osobně. Jsem spisovatelkou na volné noze víc jak deset let, ale nikdy nezapomenu na to, že jsou to právě moji čtenáři, kdo mi umožnil živit se svým koníčkem. Jsem jim za to velice vděčná.

Píšete živelně nebo plánované několik hodin denně?
Jsem disciplinovaný autor. Píšu denně 6-8 hodin, zbytek mého času, kdy jsem v bdělém stavu, patří rodině, hlavně nejmladšímu tříletému synovi. Starším synům je devatenáct a patnáct let, jim většinou postačí, když se dobře postarám o jejich žaludky.

Máte nějaké literární vzdělání, nebo jste ke psaní původně zabrousila spíš jako ke koníčku?
Absolvovala jsem několik značně různorodých škol, ale žádná se zaměřením na literaturu mezi nimi nebyla. Přijímat informace mě bavilo už od dětství a stejně tak mě od dětství bavilo i psaní. Spisovatelkou jsem chtěla být už v době, kdy spolužačky ještě toužily být princeznou.

^{Simona Monyová na křtu své nové knihy "Já o koze, on o voze"}