Protože kumštýřský směr, kam japonského spisovatele zavála zřejmě doba, se beznadějně dal do služeb extremistickým politickým hnutím. Komunismu, anarchismu, fašismu. Přičtěme k tomu snahu o kolektivizaci všeho a prapodivný patriotismus japonských mužů v období před a v průběhu druhé světové války. Tedy v době okolo Abého dvacítky. Sebedestrukční fanatismus, podpořený výchovou a určitě i tradicemi „císařových bojovníků“. Vyústil v hromadné válečné nasazení „vyvolených“.
Kamikadze s nadšením páchal sebevraždu vrháním se na nepřátelský cíl v letadélku bez návratu, zrovna tak, jako jeho předci se vyrovnávali se svou ctí a vráželi do sebe meče ve jménu
harakiri (seppuku).
Nahlédněme tituly, jenž se narodily na Abého stole.
Najdeme příklon k vědecko-fantastickým postupům, bohatý jazyk a bezpochyby skoro iritující atmosféru téměř na každé stránce jeho textů. Vnitřní napětí a neustálé pokusy o satiru dominují. Debutoval v roce 1951 povídkovým souborem
Zeď a hned za ní získal Akutagawovu cenu (jap.liter.ocenění) . Tož tak. Ažůrový nástup na scénu. Další postupovou metou se stala v roce 1962 novela
Písečná žena. Mistrně zpracovaná osobní tragedie entomologa, zmizelého na motýlkářské výpravě, oficiálně prohlášeného za mrtvého, žijícího však za podivných podmínek s podivnou ženou. Režisér Hiroshi Teshigahara námět převedl na plátno a v roce 1964 aspiroval s filmem na jednu z cen v Cannes. Přes rozčarování veřejnosti neúspěšně. V roce 1964 vydává v Tokiu Abé svůj nejúspěšnější román
Tvář toho druhého. Nenapravitelně znetvořenou tvář po výbuchu v laboratoři vědec ukládá pod masku. S maskou přichází i změna osobnosti. Se změnou osobnosti partnerská krize. Opět bezvýchodnost, v níž vystupuje do popředí řecký filozof se svou teorií jeskyně.
Abého hrdinům ( a potažmo tehdejším Japoncům vůbec) je snad v přisouzené izolaci lépe, než ve shledání s ostatním světem.
A co s tím Platón?
Převážná část japonského národa (a každého ušláplého) abstrahovala od uchopení filosofického nazírání života a z důvodů ryze existenčních se hnedle ráda uchýlila do pomyslné „jeskyně“ vědění. Jak jednoduché bylo žití, když způsob a jeho výklad obstarávali oficiální vůdci společnosti a po jedinci z davu se zase tak moc nechtělo. Jen nevybočovat. A tak Abé vhání své hrdiny raději do náruče přiblblosti, protože je to tak mnohdy pohodlnější a nevědomky se obloukem vrací ke starým teoriím z Athén.
Autor se velmi rád přiznával k obdivu Franze Kafky a Karla Čapka. Několikrát za svůj život navštívil naši zemi. Zatímco v autobiografickém profilu Kafky a Abého hrdinů vidím zřetelnou příbuznost s tendencí až masochidní, spřízněnost s názory Čapkovými mi uniká. Estét a expresionista Karel Čapek, demokrat, už jen díky rozdílné životní zkušenosti, zákonitě musel zastávat jiný světonázor než on. Líbí se mi však, že vyjadřované filozofické směřování není totéž, co obdiv ke spisovateli takového rozličného světonázoru.
Kóbó Abé, tvorbou snad utajený nacionalista, zemřel v Tokiu 22.1.1993. Zřetelnou stopu ale zanechal po celém světě. Přinejmenším tím, že občas zavadil o velikost svého národa v odraze jiných. zdroj fotografie
www.spisovatelé.cz