Proniknout do tajů japonského stravování mi kdysi pomohla korespondenční kamarádka Harumi, která mi dokonce poslala polévku v sáčku. Zatímco ona se po jejím pozření olizovala, já jsem jen ze zvědavosti polkla pár lžic. Ostrý rybí vývar se zelenými řasami mě prostě příliš nepotěšil. Inu, jak se říká, jiný kraj, jiný mrav.
Každopádně jsem Harumi toto gesto oplatila, ale už si nevybavuji konkrétně čím. Harumi se bohužel později vytratila z mého života, a já ztratila s její vlastí kontakt.

Nicméně pokaždé, když se v televizi objeví nějaký kulinářský dokument, ráda zasednu před obrazovku a sleduji um asijských kuchařů. Ovšem Evropanovi mohou přinést poněkud pernější chvilky, jako když moderátora pořadu vyslala jedna Japonka na trh, aby jí přinesl surovinu jménem xy, čili sdělila mu pouze její japonský název. A tak moderátor bloudil, vyptával se a kupodivu nenašel, vrátil se do domu hostitelky s tím, že asi večeře nebude. Hospodyňka se ale zasmála, vzala mačetu a vydala se do houštiny vzrostlých bambusů, nejzdatnější kus usekla, a vzala do kuchyně. V tom okamžiku i moderátor pochopil, že jej čeká nevšední kulinářský zážitek. A opravdu, povařený zelený vnitřek bambusu spolu s omáčkou pak putoval do jeho vyhladovělých útrob.
Tento příklad poměrně výstižně ukazuje na schopnost Japonců využít zcela nevšední plodiny a vyrobit z nich něco, co lze konzumovat, aniž by se našinec otrávil.

Samozřejmě i mě by určité pokrmy jistě zachutnaly, ale ve střední Evropě nemůžeme očekávat zázraky, a proto se v našem, nebo lépe mém případě, veškerá asijská kuchyně smrskla na pouhé fragmenty. Pastu wasabi, ústřicovou, či rybí omáčku nechávám odvážnějším. Ostatně už naše babičky říkaly, že by se mělo jíst to, co roste u nás na zahrádce, nikoliv za humny. Přesto musím humnům denně děkovat za rýži, a hlavně za sóju.

S ní se dají provádět doslova psí kusy, aniž by si toho masožravá rodina všimla. Navíc pytlík sójového masa může zachránit klidně i nedělní oběd. Ačkoliv si možná od partnera leckterá žena vyslechne přednášku na téma, jak by sóju nepozřel, při troše šikovnosti ji zbaští a nic nepozná.

Začít můžete třeba českou klasikou jménem svíčková omáčka, nevím, zda by z ní měli zrovna Japonci radost, ale my Češi mít určitě budeme.
A jak na to? Pokud se řadíte k pohodlnějším tvorům, kupte sáček mražené zeleninové směsi pod svíčkovou. Na zpěněné cibulce orestujte zeleninu, osolte, přihoďte nové koření a bobkový list a poduste do měkka. Pro zvýraznění efektu lze přidat i trochu masoxu. V druhém kastrolu uvařte sójový granulát, k němuž přihoďte masox, majoránku, sójovou omáčku, pepř a sůl. A rovněž duste do měkka (někdo sóju jen namáčí, mně se osvědčilo krátké povaření). Z vychladlého granulátu, k němuž jste přidali lehce osmaženou cibulku nakrájenou na kostičky, vejce, strouhanku, vyrobte menší koule, nebo malé karbanátky a smažte je na oleji. Vychladlou zeleninu propasírujte přes sítko, nebo rozmixujte, přidejte smetanu s rozkvedlanou moukou a povařte. Koule servírujte přelité omáčkou, můžete je klidně vložit i do omáčky. Když k tomu vyrobíte vídeňský knedlík, (čili nakrájené housky, mléko, vejce, hrubá mouka, kdy nejprve housky navlhčíte rozpuštěným máslem), bude váš partner odcházet od stolu s myšlenkou, že se vám ta svíčková s mletým opravdu povedla.

_{Ilustrační foto: static.flickr.com}