S ohledem na to, že paní doktorka Cajthamlová v televizním hubnoucím pořadu svým klientům vyhazovala sójovku z lednic, neměla by se určitě stát základním pilířem stravy. Naštěstí sója poskytuje i blahodárnější účinky pro náš organismus, třeba v podobě klíčků, které obohatí leckterý salát, a jež navíc chutnají i domácím mazlíčkům, pokud tedy chováte zrovna hlodavce jako já.

Nejenom sójou je ale živ člověk, a tak důležitou součástí japonské kuchyně zůstávají ryby ve všemožných úpravách. Japonci se nebojí ani ryb syrových, jimž by se náš žaludek spíše vzpíral. Dlužno jmenovat populární a jedovatou fugu, kterou japonští mistři dokáží upravovat do uměleckých obrazců, a po jejíž konzumaci bohužel stále ještě řada lidí umírá. Fugu se v českých vodách nevyskytuje, a proto častěji vídáme na pekáči kapra, pstruha, nebo štiku.
Před lety mi jeden známý nosil pstruhy. Žila jsem tehdy v podnájmu se sporákem bez trouby, vařečkou příliš pevně nevládla, a z nouze jsem vymyslela způsob, jak je připravit jednoduše a chutně. Vypomohla mi kořenící směs na ryby, paprika, pepř a především sójovka. Sladkovodní ryba tím dostala poněkud exotičtější nádech. Známého má úprava natolik nadchla, že se ptal, kde jsem recept objevila. Musela jsem popravdě konstatovat něco ve smyslu – z nouze ctnost.

Japonci by však z tohoto pstruha neradovali. Obdivuji je za schopnost vařit zdravě a dietně, protože cokoliv kuchtím já, někde vzadu stejně jsou maminčiny omáčky a koláče, přestože jsem řadu věcí ze svého jídelníčku vyškrtla.

Ze sóji se vyrábí také sýr s názvem tofu. Klasické tofu postrádá jakoukoliv váraznou chuť, a proto poskytuje širokou škálu využití. Jako velmi rychlou a levnou večeři doporučuji osmažit na kostičky nakrájeného tofu na cibulce, přidat k němu koření (paprika, pepř apod.), rajčata z plechovky, nebo rajský protlak. Po krátkém dušení pak vznikne výborná omáčka hodící se ke špagetám. Tofu lze dobře kombinovat i ze zeleninou. Spařenou a lehce ovařenou brokolici rozdělte na růžičky, tofu nakrájejte na kostičky, a do pekáčku pak vkládejte vrstvu brokolice, na ní vrstvu tofu a znovu brokolici. Zasypte trochou pepře, přidejte polévkové bio koření a chvíli zapečte, pak rozkvedlejte dvě vejce ve smetaně a přimíchejte nastrouhanou nivu a touto směsí brokolici s tofu přelijte a směs zapečte.

Když ale nad kuchyní Japonců přemýšlím, napadá mě, že sója sice mému jazyku lahodí, a jistě by lahodila i řada jiných specialit, leč kam se hrabe na fazole, nebo čočku. Za pomocí těchto luštěnin vykouzlíte výbornou a sytou polévku.
Japoncům by asi nechutnala, ale hodí se skvěle právě do našeho sychravého a nevlídného počasí.
Čočku a bílé fazole namočte (stačí dvě, či tři hrsti) a uvařte dle návodu. Menší mrkev nastrouhejte na nudličky, celer i cibuli (když už strouháme, ať to máme za jedno), zeleninu orestujte na trošce másla, přidejte vodu a poduste. Okořeňte a osolte, tj. pepřem, polévkovým bio kořením a nezapomeňte na česnek. Když je zelenina téměř měkká, přidejte k ní uvařené luštěniny, zamíchejte, a stáhnězr z plotny. Tyčovým mixérem obsah hrnce částečně rozmělněte, a rozřeďte následně podle potřeby vodou (můžete i trochou mléka), případně ještě dochuťte kořením, vraťte na plotnu a ještě chvilku poduste. Nakonec přisypte drcenou majoránku. 

Tajemství japonské gastronomie jsem, pravda, zrovna neodhalila, zato jsem ukázala, jak se světové kuchyně navzájem ovlivňují a čím právě japonská ovlivnila i tu naši. Ostatně myslím si, že pokud chceme ochutnat tradiční japonské pokrmy, potřebujeme k nim i správnou atmosféru – stín rozkvetlých sakur, Japonky v kimonech a stoupající vůni čaje.

A mě proto nezbývá než vám popřát japonsky itadaki masu, čili dobrou chuť!

_{Foto (tofu se sojovou omáčkou): http://tofu.navajo.cz}