Průvodce architekturou pro každého, jak zní podnadpis, jsem otevřela v domnění, že budu listovat klasickou encyklopedií s fotografiemi a popisy význačných staveb. Ve skutečnosti tato útlá knížka skrývá mnohem více. Snaží se architektonické artefakty představit v mnohem širším kontextu, než je pouhé stavitelství. Jednotlivé stavby mají svou prvotní účelovou funkci, která je dobově umělecky ztvárněna. Může se však stát poslem pojetí či názoru, může vytvářet styl a vyjádřit kulturní a politický symbol své doby.

Některé stavby se takového ocenění nedočkají a autor se zamýšlí proč. Spojení estetických a stavebních prvků navazuje či vyplývá ze společenských změn. Pokud stavba respektuje ustálená, byť vývojem hnaná a záhy potvrzená pravidla, většinou ji považují současníci za hezkou, emočně nekonfliktní a nedráždí je (ať už kladně nebo záporně). Pokud architekt s vizí narazí na movitého a tvárného investora, výsledkem může být šokující monument. Ten zase může zůstat pouhým vývojovým solitérem, vyvolávajícím kontroverze, nebo začátkem, impulsem pro další vývoj.

Všechny stavby, které řadíme do nějakého top seznamu, ať už se jedná o egyptské pyramidy, řecký Parthenon, římský Pantheon, katedrálu v St. Etienne, mauzoleum Tádž Mahal v Indii nebo modernější Sagrada familia, sydneyskou Operu, mrakodrap Chicago Tribune tower či pařížské Centrum G. Pompidou se výrazně odlišovaly od běžné stavební produkce své doby a většinou i dnes na ně patříme s obdivem a úžasem. Ať už díky smělým konstrukcím, novému materiálu či nekonvenčnímu projektu. Nejsou tedy symbolem své doby, jak se o nich paradoxně hovoří, ale něčím neobvyklým a velice inspirativním.

Autor studie, původně architekt Andrew Ballantyne, se nyní věnuje akademické dráze. Své výzkumy a pozorování vtělil do podnětných publikací ( Co je to architektura; Architektura, krajina a svoboda). V nové knížce Architektura, průvodce pro každého se zabývá, dalo by se říci, psychologií a sociologií architektury. Sleduje, proč a jak která stavba na diváka působí, hledá aspekty, které ze stavby činí právě tu nej. Zabývá se nejen působením stavby, ale i připraveností člověka ji vnímat. Ukazuje se, že vliv architektury a její vývojové trendy nejsou jednoduché ani jednoznačné, zrovna tak vkus a vzdělání pozorovatele. Dává určitý návod, jak na architekturu nahlížet, ale nechává na každém, aby to dělal sám, dle své odborné i intuitivní zralosti.

Sám subjektivně vybral dvacet pět staveb, které považuje za přínosné a vysvětlil proč. Není to dogma, jistě jiný odborník by představil stavby jiné. Lze též předpokládat, že na některých by se opakovaně shodli.

Mám jedinou výtku, a to ke kompozici knížky. Autor dost často tematicky přeskakuje, a neustále se vrací k oblíbenému, což je asi způsobeno jeho emotivním nábojem. Bohužel méně pohotového čtenáře tyto výkladové víry mohou rušit a znesnadnit mu ucelené i chronologické vnímání problému. Z odborného hlediska takovéto vyšinutí nic nepřináší.

Prostudováním této knížky obohatíme nejen své stávající znalosti, ale dokážeme se podívat na památky lidské šikovnosti z mnoha, dosud třeba nepoznaných úhlů, což přispěje k našemu nadhledu a ztrátě úzkoprsosti. A to je velice důležité právě dnes, kdy se handrkujeme, bez odbornějších znalostí, třeba o nové knihovně. Pouhé líbí nelíbí nemůže být jediným rozhodujícím argumentem.

^{Ballantyne, A.,  Architektura
Vydalo nakladatelství DOKOŘÁN v roce 2008}
_{Ilustrační foto: archiv autorky, titulní stránka: dokoran.cz}