Vždy jsem tvrdil, že buben musí rezonovat v hrudníčku, abychom z toho něco měli. Bouři, jakou rozpoutali japonští ogaři, neumím ani pojmenovat. Co všechno se odráží v jejich hře? Pulsující život a neurotizující atmosféra doby? Oni sami říkají, že samotný tlukot srdce.
„To jsem ještě nezažil,“ říká Pavel Kozubek, jenž koncert ve městě pořádá. „Je to tajemné a srší z toho ohromná radost, vůle po životě a nasazení sebe samého během něho. Síla.“
„Je to muzika,“ říkám já. I když zahraná „jen“ na rytmické nástroje. „A těžký kalkul,“ přidávám. Při pohledu do tváří muzikantů je to ale sám proklamovaný život výše.

Jejich strhující koncert „Shin-on“ v loňském roce zdvíhal ze sedadel Pražany a Brňany. Ohromné ovace, na něž jsou zřejmě u nás již zvyklí, sklidili opět. Program je plný překvapení, když ta vypočítaná na efekt opravdu, ale opravdu, pane prezidente, fungují. Palice o průměru klády u obřího kotle je vybavení zřejmě běžné a doslova eskamotérství bubeníků dovednost, vyžadovaná rovnou již při výběrovém řízení u vstupu do souboru. Fyzické nasazení hudebníků a jejich tělesné předpoklady se považují za samozřejmost a já se učím považovat za běžné, že tlukot mé malé srdeční pumpičky jde tak nádherně vyjádřit i na tak velkém bubnu, o němž jsem ještě včera smýšlel jako o archetypu vyhynulé civilizace. Hledal bych jej v Náprstkově muzeu. Hledal bych jej ve výbavě muzikanta z Afriky, sebe nejraději vidíc jako příslušníka zapomenutého kmene. Že mi nalije energii do žil na živém koncertě, je dárek z nejmilejších.

^{Japonský bubenický soubor Yamato, hala Lokomotiva, Plzeň 11.3.2008, produkce Pragokoncert
Zdroj fotografie www.e-music.cz}