Zelené mozky pod vlajkou císaře
25.03.2008
Jaromír Komorous
Společnost
Tichomořské ostrovy jsou vyhlášeným rájem v našem neurotickém světě. Bez pochyb. Přetékají klidem! Ničivé tsunami v tamní oblasti si ale pamatuje každý. Ničivé výbuchy nejrůznějších trhavin tamtéž, zaplaťbůh, sotva. Leda z filmů. Z knih. A v těch je, přiznejme si, snesem. Jak je možné, že hluk výbuchů, kdyby občasný, nescházel ale vojákům ve zbrani? Dle papírů slyšícím a v té době prý uvažujícím?
Z dostupných pramenů vytáhnem dva nejznámější.
Vojín Teruo Nakamura válčil na indonéském ostrově Morotai téměř 30 let. V roce 1974 zajatý voják pak rozčarovaně přijal informaci o bezpodmínečné a dávné kapitulaci své tehdy fašistické země a tím pádem o konci 2. světové války. Denní vztyčení japonské císařské vlajky se mu stalo na dlouhou dobu jedinou vojenskou povinností. Přežil díky tvrdému výcviku jednotek tamních válečných scoutů, pro něž nebyl problém pozřít cokoliv, co lezlo po zemi a vysát vodu zřejmě i z písku.
Poručík Hiró Onoda prožil totéž na filipínském ostrově Lubango. Když ho, shodně s prvním v roce 1974, našli a vyšetřili, svět se dozvěděl o vynikající kondici obou.
Pohroužíme-li se do análů doby, dozvíme se s hrůzou, že takových se potloukalo po zapomenutých ostrovech stovky, možná tisíce. Nedovedu si představit středoevropana se stejnou morálkou.
Ale je to morálka? Tvrdím, že nikoliv. Nazývám to fanatismem, slepou oddaností, vlastnostmi kázanými z císařského dvora a vtloukanými už do malých kluků svými rodiči. Zhovadilý kodex cti, jenž velí vojáku volit jakoukoliv smrt, hlavně nepadnout do zajetí. Korunu tomu nasazuje Onodova matka, jež neváhá synkovi do války přibalit samurajskou dýku, s poučením, aby ji neváhal proti sobě obrátit v momentě hrozící ztráty vlastní
důstojnosti.
Naprosto vojensky vymyté mozky našich vybraných jedinců, přes obdivuhodnou zdatnost obou, dostávají velmi záhy na frak. První se odebere na svůj rodný Tchajwan, kde je všechno jiné a on se za necelé 4 roky doslova „užere“. Druhý neunese mediální rachot okolo své osoby a opět doslova
zdrhne za bráchou do brazilského pralesa, kde nachází pro sebe snad klid. No jo, co ale Japonsko, nacházející se v hluboké hospodářské a hlavně politické recesi a bažící po svých hrdinech? Džungle jich vydává dostatek a co na tom, že ti borci poztráceli veškerý smysl pro civilizaci a zdaleka nejsou v takové formě jako ti jmenovaní?
S rozpaky přijímal svět tamější novinky plné
senzací.
Jak se k tomu postavit? Italský režisér Sergio Corbucci po svém. Natočil v roce 1981 film „Chi trova un amico, trova un tresoro“. Kdo najde přítele, najde poklad. Obsadil Terence Hilla a Buda Spencera a nechal je hledat poklad na ostrově, kde operoval japonský zapomenutý zbojník. Příběh posadil do roviny, v níž svět ochotně přijímá jinak dosti traumatizující skutečnost o vojenské zaslepenosti, s kterou se asi jinde nesetkal.
Keep smiling! Nebo ne?
zdroj fotografie
www.tymbo23.cz