Situaci posuďte sami, už tak se zdá být komická, nehledě na to, že každý blázen má svou vlastní osobnost, své vlastní manýry a taky svoji úchylku. Samotný námět a myšlenka inscenace nevyznívá špatně. Zvláště, pokud se jedná o prozatím úplně první překlad tohoto díla do češtiny. Ze situace šlo vytěžit hodně. Otázkou zůstává, proč však většina možností zůstala nevyužita. Celá inscenace trvala příliš dlouho, v první půli se navíc děj silně podobá medové kaši. Táhne se a táhne.

Vesměs se několikrát odehrává totéž a pokusy o vtip často kýženým nekončí. Situace možná přijde jen krapet úsměvná. Inscenace jako celek, kdy se mladý, právě dostudovaný režisér, který nemá zkušenost s blázny ( pyromaniakem, narkomanem, pianistou závislém na lithiu, koktajícím právníkem..),kteří za svým tvrdohlavě stojí, neboť je to jejich jediná jistota, se ukazuje jako vtipná. Ne však celek, některé individuální herecké výkony jasně předčily a pomáhaly vyzdvihnout celou situaci výše, např. Norbert Lichý (Roy), Zdena Przebindová (Ruth), Marcela Čapková (Justine). Ostatním zřejmě nebyl dán prostor, či jejich výkony nedosáhly potřebné laťky nastavené touto inscenací.

Hra se mohla dynamicky rozvíjet a gradovat, bez toho aby postrádala tragikomiku, tentokrát to však nevyšlo. Zdálo se, že ději chybí hloubka. Ne tak docela, spíše se divák snaží najít něco, co by jej ihned upoutalo, přitáhlo k ději a vtáhlo jej dovnitř...škoda, že musí hledat tak dlouho. Přitom námět vypadá vděčně, dokonce přes něj může české publikum poprvé v České republice nahlédnout i do duše autora, neboť v díle nalezneme autobiografické prvky, zpodobňující se s režisérem divadla Lewisem (Viktor Dvořák).

Lze tedy jen polemizovat, zda v tomto přpadě máme litovat, že nemůže porovnávat či se raději oprostit od "vnějších vlivů" neb každé zpracování se liší či lépe, lišit se dokonce musí. Vše se pak týká hlavní osy a toho, co a pro koho je ještě normální hranicí? Kde končí a kde naopak začíná? Nakolik zběsilé rozhodnutí představuje režisérova představa divadla s blázny, či obecněji, co se dá pokládat k věcem možným a už naopak nemožným? Kde se nachází hranice a nakolik se člověk vžije do situace, jež ji překročila?

Hru, kterou mají blázni nastudovat představuje opera slavného klasika Cosi fan tutte, neboť právě jeden z pacientů na ní citově závisí a odmítá hrát cokoliv jiného. Ostatní se tedy musí přizpůsobit, jako se ostatně stále musí někdo někomu přizpůsobovat. Co navíc, když se zjistí, že blázni vlastně neumí vůbec zpívat, natož pak operu. Čeká je tedy velice náročná dramaterapie, která nakonec téměř každému pomůže překonat to, kvůli čemu se nachází zde, v psychiatrické léčebně.

Hra s původním názvem Cosi (od Cosi fan tutte - takové jsou všechny) byla do češtiny volně přeložena jako Noc bláznů, neboť její původní název Cosi, značí slovo, které již v češtině má svůj význam a nešlo jej tedy použít.

Premiéru inscenace Noc bláznů uvedlo Divadlo Petra Bezruče dne 21.3.2008

Hrají :
LEWIS, mladý režisér, právě skončil univerzitu Viktor Dvořák 
LUCY, jeho přítelkyně, levicová intelektuálka Tereza Vilišová 
NICK, jeho nejlepší přítel, komunista Tomáš Dastlík 
JUSTINE, sociální pracovnice, velmi precizní Marcela Čapková 
ROY, pacient, strávil v blázinci většinu svého života Norbert Lichý 
HENRY, pacient, bývalý právník, také mnoho let v blázinci Přemysl Bureš 
DOUG, čerstvý pacient, miluje oheň Jan Vlas 
CHERRY, pacientka, v blázinci je jako doma Markéta Haroková 
JULIE, nová pacientka, narkomanka Sylvie Krupanská 
RUTH, pacientka, žena posedlá kdykoliv čímkoliv Zdena Przebindová 
ZAC, pacient, pianista závislý na lithiu Lukáš Melník

Foto v úvodníku: Zdena Przebindová
Foto dole: odzadu- Přemysl Bureš, Norbert Lichý, Zdena Przebindová a Viktor Dvořák