Možná chtěl původně Vašek zůstat v anonymitě a básně svého přítele O. B. Petra, s nímž se seznámil právě při pobytu na Těšínsku, vydat z jakési piety, kdy básně publikoval až po jeho smrti. Jenomže V. Vašek by se býval nesměl prozradit jednomu z Mrštíků, že právě on je ten tajemný Bezruč. Tím se zrodila senzace.

Dnes už nikdo nevěří tomu, že u Bezruče v případě Slezských písní vytryskl pramének inspirace a díky němu napsal během krátkého časového úseku tolik básní, aniž by se dál v jeho tvůrčím životě něco podobného opakovalo. Vašek vzal jednoduše básně svého přítele a ty nechal zveřejnit a protože ho zřejmě zaujaly, cítil touhu na ně sám literárně navázat. Ovšem to se mu většinou nepodařilo. Slezské písně jsou tedy zřejmě nechtěně společným dílem dvou autorů, kterým Vašek určil jen jeden pseudonym a po zbytek svého života z něj těžil, těžil z kvalitní tvorby někoho druhého. Morální aspekt celé věci je výmluvný. I když věřím tomu, že Vašek musel mít občas výčitky svědomí a možná i litoval, že se věc kolem autorství tolik zamotala, kdy už musel potom jen lhát, neboť by jinak zdiskreditoval sebe i O.B. Petra. Na druhou stranu mu nelze upřít zásluhu na zachování neznámého, ale vynikajícího básníka. Nebýt Vaška, možná by verše Petra skončily v kamnech. Škoda jen,že Vašek po vzoru Paula Verlaina, který se zasloužil o vydání díla A. Rimbauda, nepublikoval tvorbu Petra pod jeho skutečným jménem. Ale uznejme, že Petr Bezruč zní tak nějak lépe.


Studie – Autoři Slezských písní Jana Drozda obsahuje pak konkrétní příklady rozdílů mezi básnictvím Vaška a Petra. Kdo by se tedy chtěl ponořit do problematiky hlouběji, doporučuji si tuto publikaci prostudovat. Je velmi poučná a navíc psaná formou blízkou a srozumitelnou i pro laika.