Základním bodem jak pro autora, tak (a to zejména, ačkoliv to tak v praxi nefunguje) pro čtenáře, je uvědomění si, že každé literární dílo je FABULE. Tj. text s určitou měrou smyšlenosti. Ta je způsobena odklonem k subjektivnosti.
Můžete popisovat přesně to, co se stalo při včerejší tiskové konferenci, ale ve chvíli, kdy si váš text někdo přečte, jde o minulost – situace již neexistuje. To jen vy ji znovu rekonstruujete. Stoly v tuto chvíli již stojí jinde, přednášející se vrátili domů k manželkám…
Druhým důležitým faktorem je výběr slohových prostředků. Subjektivnost literárnímu dílu dáváte i tím, jaké přívlastky různým jevům přiřknete. Udělat to však musíte, jinak půjde o suchý neliterární text.

Vyšším stupněm fabule je záměrná fikce. Spisovatelé mohou tvořit nové světy, tvory, jací nikdy neexistovali, ale stejně tak třeba jen do reálného světa přidat špetku smyšlenosti. Jen si to představte: Česká republika, Praha. Zasedání parlamentu. Nuda. Vše vypadá jako vždy. Až na to, že nikdo neví o tom, jak jeden z poslanců potají v noci provádí své upírské rejdy.

Tím se dostáváme ke stupňům fikce. Naprostou fikcí se stávají některé precizní fantasy. Odehrávají se v neexistujícím světě s neexistujícími postavami a nikterak nenaznačují, že ten náš svět vůbec někde existuje. Prohánějí se po něm draci, lidé (pokud nějací žijí) umí třeba létat.

Fikcí reálnou můžeme nazvat dílo, které sice tvoří smyšlený svět třeba i v jiné dimenzi, ale lidé jsou pořád lidmi, gravitace drží vše při zemi. Useknete-li někomu hlavu, stejně jako u nás již nedoroste. Anebo naopak, fígl bude spočívat v našem světě – obývaném i upíry! Tento druh se v současné době těší  u nás zvláštní oblibě.

Zejména 19. století (ale v trochu jiné formě trvá tento druh dodnes) vyniklo třetím druhem fikce: iluzí. Vzpomeňte si na nějaký, dnes již lacině působící romantický román. Odehrává se v nějakém státě, možná i v konkrétní vesnici (která možná i existuje), ale postavy i děj si autor vymyslel. Výsledkem je román, o kterém může mnohý čtenář uvažovat, zda není vylíčením vlastních autorských zážitků.

Čtenářsky těžko stravitelné fikční požitky přinesla postmoderní kultura. Říká se jim také antiiluze - jak lze nazvat stav, do kterého se uvrhne čtenář. Začíná začtením do díla, a když se již zdá, že čtenář fikci propadá, ztotožňuje se s hrdinou a … Bác! Autor schválně vloží stať, která rychle navrátí čtenáře do křesla, kde sedí s knížkou. Děje se tak buď náhlou do očí bijící nonsensovitostí, nebo přímým oslovením čtenáře.
Poslední definovanou možností je fikce ve fikci. Zkrátka hra na dvou plánech najednou. Většinou tak, že někdo někoho klame. Ve vymyšleném příběhu někdo hraje na okolí, že zná tajnou bránu do světa elfů a líčí jim své zážitky v něm…

A dnešní úkol: Zkuste stvořit v pár větách fikci, která v sobě prolne jak město, ve kterém žijete, tak naprostou fantastičnost nějaké postavy, která není člověkem.

_{Foto: 2trak.com}