„To je mně jedno,“ utrousila prostě má kamarádka, když jsem se jen tak pro sebe ptal, z jakéhosi asi kovu jsou vyrobeny kohoutky na naší koupelnové baterii. Její odpověď mě po právu dopálila, protože můj dobře míněný zájem o složení materiálu zůstal trčet poněkud trapně nad jejím světáckým flegmatem. Vyčetl jsem jí to necitelné uzemnění, ale ona mě ujistila, že některé věci pro ni zůstanou nedůležitými, a otázka skladby nějakých kohoutků mezi takové malichernosti patří, i kdyby snad byly ze zlata. Teď mi povězte, zda se také někdy zdravě nenaštvete, když vaše zdánlivě důležité sdělení partner v dialogu odbude tím vše řešícím „to je jedno“ (v různých variacích slovosledu). Ano, on to může myslet jako výzvu pro vás, abyste se přestáli trápit zbytečnostmi a vůbec nechce shazovat vaše nadšení pro tu jednu věc, ale marná sláva, nevím jak vám, mně osobně ta poznámka za žádných okolností nezní sympaticky, protože z ní čiší nádech pasivity a nezájmu o věc, základní substance obsažená i v mávnutí rukou, jež v konečném důsledku například vede k nízké volební účasti. Užití sousloví také působí konverzační cynismus. Co je vám jedno, k tomu nemůžete mít vztah, jenže odbytý kolega si na věci zakládá a vaše větička ho může urazit. Pro ten případ bych doporučoval lhostejnost zjemnit omluvou a zkusil třeba. „Nezlob se, ale mně je to jedno“ nebo ještě taktněji: „Promiň, ale mě tohle netrápí.“

Ani nemusíte dokola říkat to jedno „je mi to jedno“; fond českých frazémů nabízí široký výběr podobně laděných vyjádření, která mají za úkol flegmatizovat zdánlivě vážnou situaci a zničit ji naráz několika splachovacími slovy: „Nech to plavat!“ „To neřeš“, „Dám to pro dnešek do mědi.“ „Dej to k ledu“, „Pusť to z hlavy“, „Vykašli se na to,“ „Vybodni se na to,“ „Peč na to…“ a mnoho dalších i daleko jadrnějších. Náhle český člověk žasne sám nad sebou, co vše je schopen udělat, aby se jednoduše zbavil svých trablů. Plave, peče, kašle, bodá, chodí do sběrných surovin nebo k zmrzlé vodě. A kdo ví, co by ještě podnikal, jen aby se mu lehčeji žilo, neboť zde jsem odštípil pouze drobek z jazykového bochníku lhostejnosti.

Nebo může šetřit slovy a rovnou se opít do němoty. A pak se rozhořčíte nad tím, kolik vyjádření mohou nalézt vaši přátelé, aby zlomyslně vystihli vaše ovínění. Může se o vás vyprávět v jemnějším provedení, že jste „měl dost,“ že jste byl „načatej“, „v náladě,“ hruběji že jste byl „na šrot,“ „na maděru,“„zkárovanej“, „zbušenej“, „na sr..čky,“ „ztřískanej“, „zlískanej“, „v lihu“ a vůbec to s vámi bude na všechny způsoby vypadat, že jste byli několikrát rozdrceni nějakým parním válcem, zmlácen kombajnem a do toho se třikrát utopili. A to ještě přijde následné ráno a třeštivé probuzení do dne, v němž si na střízlivost teprve zvykáte, zlolajně reptaje na „kocovinu“, „opici“, kterou budete mít „jako z praku“ a nebo „kocoura“. Povšimněte si tajuplné funkce kořenu „-koc-“. Výskyt jevu zvaného opilost je v našich řadách tak častý a opakovaný, že mluvčí spontánně ponouká k individuální tvorbě nových výrazů, z nichž mnohé se v živelném vlnobitím jazyka k lingvistům ani nedonesou. Opět jsem podal jen výsek z terminologie tak dobře známé větším notorikům než jsem já starý slušňák. Ale i přehled stačí, abychom si aspoň načrtli skicu jazykového obrazu české národní povahy. Někde se přece musí projevit, jak důvěrně Češi tyto situace znají!
Bohatství slovních spojení nakupených zvláště v oblasti pijáctví a flegmatického zlehčování vážných situací nás vede blízko k závěru, že jsme národ flegmatických alkoholiků, protože vládneme nebývalou schopností splachovat své trable slovy rozčepýřenými do pestrých škál imperativů lhostejnosti. Činíme tak prostě a přitom s vynalézavostí nám vlastní.

_{Foto: svejk-kubista.cz}