Bydlím v paneláku na Střížkově a nedaleko mého domu stojí budova mateřské školy. Každé ráno tam rodiče odvádí své ratolesti, jež si ve slunečních dnech hrají na zahradě. Naproti zahradě někdo uvědomělý povolil existenci sport baru s automaty, a tak dítka mohou užasle sledovat ona blikající světélka a potácející se existence, jež utopily v chladných strojích své úspory. Tomu se u nás na Praze 8 říká výchova od útlého věku.

Když odtud pojedete dvě stanice tramvají na Ládví, čeká vás další překvapení. V okruhu sto metrů se počet heren tam, kde již za minulého režimu existovaly běžné prodejny, rozšířil na čtyři, přičemž ta, jež nejvíce září novotou, našla své útočiště hned vedle dětského textilu. Možná nám tím kdosi naznačuje, že zatímco taťka utratí kapesné v herně, může si mamka v klidu vedle nakoupit. Jednoduše každý může putovat za svou zábavou. Ovšem když člověk zrovna nemiluje hazardní hraní, a potřebuje ke svému životu věci tak banální jako jídlo, a to konkrétně zeleninu, či maso, musí se vydat jinam. Na Ládví kupodivu schází pořádná zelenina či masna. Vedle heren na ně už nezbyl prostor, a navíc by tolik do městské kasičky nepřinášely.

Ovšem křižovatku, kde chodí matky s potomky na poštu, typu Ládví lze ještě nějak omluvit, ale za naprosto tristní považuji skutečnost, že kousek od brány do Psychiatrické léčebny v Bohnicích se nachází hospoda a herna. Tudíž zde se symbolicky střetávají dva světy, zatímco na léčbu závislostí padnou milióny korun ročně, tak z heren zas milióny do rozpočtu přichází. Nebylo by však účelnější počet heren a kasín omezit, než nesmyslně platit za desetitisíce nemocných? 

Já se naštěstí stěhuji pryč, nerada bych se totiž jednou dožila toho, že si mí potomci spojí vzpomínky na předškolní zařízení právě s hernou.

_{Foto: www.zidleakresla.cz}