Není to jen zásluha úžasných českých překladů. Měl jsem štěstí její básně slyšet v originále a tak zpěvných veršů by se člověk chtěl nadát častěji. Napsaných i dnes moderním jazykem, povýšených nad tehdy zažité básnické formy, nahuštěné jakousi antilyrikou, pochopitelnou, když si uvědomíme samotářský způsob života, jež vedla. Emily Dickinson po absolvování střední školy zvolila návrat do rodného Amherstu ve státě Massachusetts a z domu prý posléze ani nevycházela. Nezatěžovala se titulováním básní, jednoduše je číslovala.

Dokážu si představit zmatek v literárním světě, jenž způsobila po její smrti sestra, když se rozhodla sepsanou pozůstalost zveřejnit. Dickinson za svého života zveřejnila pouze asi 7 básní. Profesor Jařab mluví o dalších šesti. No, dobře. Její nemluvnost to neovlivní. Pojďme na spekulaci. Připadá mi neuvěřitelné, že za svého mládí, kdy přece jen přijala nějakou návštěvu, se víc z její práce nedostalo ven. Obdivuhodná tajnůstkářka. Ale proč? 

                                                      

  Síla poezie je většinou podložena množstvím osobních prožitků, jichž se zde s největší pravděpodobností nedostává. Tak co bylo jejím motorem, že dnes můžeme s klidným svědomím říct, že svou tvorbou předběhla dobu minimálně o 50 let? Genialita? Senzibilita k pojmům, jako je láska, smrt, strach, úžas? Nám unikající drobečky života, jež k těm pojmům patří? Nejpřitažlivější na její tvorbě se ukazuje možnost vývoje pohledu na ni samotnou i po letech. Kam se přeskupí ten  můj?                                                                                                            

 Nahlas se bít, je statečné 
však větší, vyrážet
útokem ve své hrudi
na jízdu vlastních běd

Měl jsem její práce založené mezi tajnými vzory. Její způsob psaní mi přišel originálně zkratkovitý a promiňte, mnohdy působí až antipoeticky. Proto se jejím věcem obdivuji? Melodičnost nešlo nevidět. Robert Křesťan pro svou Druhou trávu napsal moc hezké věci a v bluegrassovém podání se poklonil její poezii albem pojmenovaným Pocta Emily Dickinsonové. Jazzman David Dorůžka její básně zhudebnil a uvádí na albu Silently Dawning, zde recenzovaném. O existenci dalších mi napište. Budu rád.  
Je jasné, že s její poezií ve formě hudebních textů se můžeme setkávat u takzvaně menšinových hudebních žánrů. Tím lépe, volám. Kvalita volí kvalitu. 
Zdroj obrázků www.emilydickinson.it, www.cs.wikipedia.org.