Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  neděle 16.6.2024, svátek má Zbyněk 

Hledej

Spolupracujeme

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Z Valérie týden divů

26.05.2008   redakce   Divadlo   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Z Valérie týden divůCo všechno se může odehrát uvnitř vašeho mozku, když jednoho dne přestanete být dítětem? A uvnitř mého mozku? Slyšíte? V co všechno se mohou změnit osoby, o kterých jste dosud měli pocit, že je dobře znáte? V co všechno se dokážete proměnit vy sami? Vystaveni tváří v tvář pulsujícímu světu, nedohledným věkům? Černý román Vítězslava Nezvala v podání herečky. Jedné.

„Zdá se mi, že básnické umění není ničím víc než splácením starých dluhů životu a jeho tajemství.“ (Vítězslav Nezval o Valérii)

Cesta k Valérii

(Rozečetla jsem Valérii v nemocniční posteli. V březnu 2006. Setkaly jsme se tedy nad běžnou realitou.)
Surrealismus mě láká a zajímá z více úhlů pohledu, stejně jako realita. V náruči tohoto všetématu se proplétají mé hlavní zájmy – divadlo a psychologie. Každodenně osobně, teoreticky – viz. magisterská práce Pravda a hra vedena prof. Milošem Horanským, prakticky – a jsme tady.
Valérie je román dle autora černý. Dle mě průsvitně modrý do černé a tak dále. Vy si přijďte 30. května vybrat do Písecké brány. Jinak také gotický, což pro mě zastřešuje podivně surrealistickou prostorovost a čistou erotičnost. Vychází zajímavě bouřlivou cestou z Alenky za zrcadlem. Tedy z Lewisové Alenky v říši divů. Jakýmisi střepy se slepuje Orlík a Valérie, zvířátka a zvědavost. Dětství, touha, erotika. Mládí a staří. Velikost a malost. Podobně jako Alenka Valérie “něčím” prochází. Zdánlivě je pasivní jako kulečníková koule. Pozoruje. Něco se děje s ní. Vtip je ovšem v tom, že ona sama je jedinou konstantou, přitom ještě nestálou a současně proměnnou. A jedinou aktivitou, třebaže se zdá být pasivní. Jakási aktivita mysli, nenucená fantazie. Otevřenost. Animovat sebe samu. Ve snu nic nevymýšlíme ani se nebráníme, necháváme se navštěvovat. (Viz. “pasivita” – mé oblíbené: vychází z latinského trpět: patior, pati, passus sum. Je utrpení aktivní nebo pasivní? A vášeň?)
Nezvalova hříčka. Dům, ve kterém jsem celý život žila, se proměňuje. (Svět roste s dítětem.) Ukazují se, že tajná sklepení s prapodivnou minulostí. Co jsem vlastně zač? Čeho se mohu vzdát? Jakou realitu si vyberu?
Dětství jako sladká příprava na zmatenou a bohatou mnohochuť života. Mnoho příležitostí, možností, jaké role si obléknout, komu věřit, jakou cestou se vydat. Odvaha vidět dosud nespatřené.
Už v útlém věku bychom měli být hotoví dokonalí lidé, plní elánu. Když všechno, co můžeme chtít, získáme v pětadvaceti, co budeme dělat po zbytek života? Je to vůbec k žití? A když se nám nepodaří realizovat ani kousek snu třeba do šedesáti nebo do osmdesáti, to se dá přežít?
Kontrast téměř archaického způsobu kladení slov, zastaralých výrazů, které nám většinou asociují váženost, vážnost, spolehlivost, a prohnilé erotiky, staré, špinavé, páchnoucí, leč vzrušující. Forma versus obsah. Adrenalin duše. A záruky? Nulové.

Při hledání inscenačního klíče vycházíme z úvahy systematického přístupu k psychoterapii, že dítě si během prvních měsíců a let života vytváří scénář, který pak neoblomně nevědomě inscenuje. Je už můj život natočený na magnetofonovém pásku z minulého století?


Inscenační historie ve zkratce


Chtěla jsem se na divadle přiblížit efektu románu a dopřát divákovi neutuchající překvapivou čerstvost a nenasytnou nevypočitatelnost děje. Proto jsem uvažovala nejprve o scéně, která se odvíjí jako kniha či, chceme-li, dokonce jako toaletní papír, ano, i takový záběr Valérie obsahuje. A o hereckém pojetí, které vychází z reality vymezené pro jeden každý konkrétní výstup. Přístupu vysoce poetickém, naprosto bytostně vážném i humorném, ale rozhodně přímém a upřímném, smrtelně vážném pro tento okamžik. Přičemž ona poetika, myslím, plyne především z oné smrtelné vážnosti, která třeba za chvíli osedlá jinou realitu. To vše v rámci jednoho života. Dne či týdne. Také proto jsem uvažovala o obrazovém rámu, který by ohraničoval scénické výjevy. A děj by se v jeho středu rytmicky odškraboval. Hledala jsem konkrétní materiál. Igelit, látku, obrazy. Z ekonomické pohnutky jsem se rozhodla pro papír. Nikdy jsem se však nedostala k fázi serióznějšího zkoušení. Nejvíce práce se odehrávalo v teoretické rovině. Zůstávám však u toho, že divák má být překvapován a přesvědčován zas a znova.
Rozhodla jsem se inscenovat Valérii a týden divů s pěti herci, přestože románem prochází více potenciálních postav. Tedy Valérie, babička-Elza, Tchoř, Orlík a Gracián. Přepsala jsem prózu do scénáře velmi mechanicky. V podstatě jsem pouze vypsala přímou řeč. To byl první krok. Postupem času jsem škrtala. A několik týdnů jsem se nad textem scházela s dramaturgyní Magdalenou Frydrychovou, se kterou jsme ještě zkracovaly, zpřesňovaly a lehounce přepisovaly.
Mou téměř nejoblíbenější částí vykonané práce byly schůzky ve třech, s Magdou a Dušanem &Soltysem, výtvarníkem, malířem a scénografem. Stejně jako já strávil Dušan dost času ve Studiu Dům paní Evy Tálské, a tak se nechal podobně citově tetovat. Tudíž jsme si rozuměli a všichni tři jsme plodně a vášnivě diskutovali a vymýšleli – scénu, aranžmá, úpravy textu, kostýmy a triky. Snažili jsme se přiblížit realizaci, a tak jsme se ze vzducholoďných snů spouštěli a vzájemně stahovali na prkennou zem dostupných více či méně divadelních prostorů. Našla jsem v jedné ze školních tříd dva metry vysoké železné obloukovité konstrukce, kterými jsme systematicky třídili prostor. Tak jsme vyřešili jednu velkou inscenační hádanku Valérie.
Když náhle selhalo naše uskupení, rozhodla jsem se, že Valérii “porodím” sama. To byl samozřejmě obrovský posun, většinu plánů z představ prvního projektu jsem opustila.
Ve druhém projektu mám pět hlavních postav a jednu herečku. Na prvním místě budu Valérií. To bude působit bláznivě. Budu ve svém světě. Budu jeho autorkou nebo obětí.

V Dánsku v Aarhusu. Den Gamble By. Skanzen. Ztrácím se. Vydávám se sama. Prohlíží. Rozhodnu se najít ostatní. Rychle procházím domky. A najednou uvidím Valérii a babičku. Sedí u krajkovaně prostřeného stolu s čajovými šálky. Jsou jaksi strnulé, ano, to ale proto, že jsou to jen figuríny. Mezi nim zrcadlo. Otočím se a uvidím plastiku Orla. Orlík se odráží v zrcadle. Na stěně vidím obrázky. Mezi nimi i muž v soudcovským dojmem působící paruce. Všichni za sklem. Fotím Valérii s obrázkovou stěnou. Prohlížím fotku a!: procházela kolem mě dívka, asi dvanáctiletá, a odrazila se ve skle. Měla bílou čelenku, stejně jako Valérie-socha černou. Měly dokonce stejně ohnutou pravou ruku. Dvojčata. To byla paráda.
Ale další dny fotila osmiletá Maja. A taky mazala. A neušetřila ani tuto fotku. Duchové po sobě smazávají hmotné stopy.

Tak se Valérie po mnohých nesnázích stala mou dvouletou studií.

PREMIÉRA 30. 5. 2008 VE 20:00 V PÍSECKÉ BRÁNĚ


Eva Kratochvílová, narozena 31. 5. 1984 v Jihlavě.
Vystudovala Klasické gymnasium v Brně se zaměřením na klasické a živé jazyky. Od roku 1997 do roku 2003 působila ve Studiu Dům režisérky Evy Tálské při divadle Husa na provázku (Stárnutí, Horké spaní, Princ Bhadra, DHNP – Pašije). V roce 2007 absolvovala na divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze, v současnosti studuje 1. ročník psychologie na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
V současnosti hostuje v divadle Ta Fantastika v Praze a v Městském divadle v Mostě. Žije v Praze, zpívá a hraje si na cello.

Matěj Samec, narozen 3. 1. 1985 v Karlových Varech
Po maturitě na karlovarském gymnáziu (2004) studuje dramaturgii na katedře činoherního divadla DAMU. Jeho bakalářskou prací byla roku 2007 dramatizace románu současné německé prozaičky Juli Zeh (režie Lucie Ferenzová).
V poslední době připravil též dramatizaci Něžné F. M. Dostojevského (režie Pavel Khek) pro Malé Nosticovo divadlo a dramaturgicky spolupracuje s Petrou Tejnorovou (Titus Andronicus_Let mouchy Williama Shakespeara v divadle DISK a tamtéž česko-polská divadelní road-movie na dva večery Paměť krajiny – Krajina paměti).

Foto: www.filmovy-plakat.cz


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.1235 s