Získat maximum
12.05.2008
Renata Šindelářová
Společnost
S pojmem „emoční inteligence“, který zjednodušeně vykládáme jako naši schopnost komunikovat, se jistě již mnozí z nás setkali. Význam emočního kvocientu, tzv. EQ (obdoba IQ), vyjadřujícího míru naší emoční inteligence, ve světě totiž stále vzrůstá. Stává se prý zaměstnavatelskou módou, že součástí přijímacího řízení je i absolvování EQ textu.
Vědci dokonce upozorňují, že míra naší životní úspěšnosti souvisí často právě s výší EQ, nikoliv IQ. I matematický génius se totiž může ukázat jako neúspěšný „roztržitý profesor“, nemusí zvládat stres, a dokonce ani běžné životní situace, často nedokáže vycházet s kolegy a nadřízenými, o jednání s klienty či konkurenty ani nemluvě. Úspěšnému člověku však údajně stačí průměrné IQ, zato však potřebuje vysoké EQ, aby se dokázal prodrat přes zástupy konkurentů, a přitom ještě dokázal být ve společnosti oblíbený.
Výše naší emoční inteligence přitom neovlivňuje jen pracovní výkon, ale významný vliv má přirozeně i na náš soukromý život. Lidé s nížší emoční inteligencí totiž podléhají sklonům k tomu, aby řešili věci konfliktně, leckdy až agresivně. Opačným extrémem pak bývá absolutní lhostejnost, sobeckost a sebestřednost. Lidé s menším EQ proto častěji střídají životní partnery, přicházejí o přátele a jejich výchovu dětí bychom rozhodně neoznačili za vzorovou.
Výhoda emoční inteligence spočívá v tom, že ji v sobě můžeme účelně rozvíjet. Můžeme se učit komunikovat. Začít lze čtením psychologických knih, ovšem to je opravdu jen začátek. Jednat s druhými bez druhých nelze. A tak když jsme připraveni na praxi, můžeme nejdříve z povzdálí pozorovat cvrkot třeba na internetu, kde se nachází milióny emočně chytrých i hloupých uživatelů. Už při náhodném kliknutí na libovolnou diskusi tak vstupujeme do světa komunikace. Pak je nejlépe pozorovat druhé, ale i sám sebe. (Co se se mnou odehrává, co mě rozčiluje a dráždí, co naopak uklidňuje - a proč? Dokážu hovořit v klidu a s rozumem o něčem, co mi vadí?)
Další trénink se doporučuje na speciálních kurzech nazvaných porůznu jako „Umění mluvit“ či „Asertivní jednání“. Stojí nás to sice nějaký čas a peníze, ale investice se nám mnohonásobně vrátí, až z prvního konfliktu umně vybruslíme správnou taktikou. Podruhé jde celá záležitost jednodušeji a podesáté se začneme cítit mnohem lépe než dřív. Nemusíme se chovat agresivně, abychom dosáhli svého, a naopak nemusíme stále ustupovat, abychom se vyhnuli konfliktu.
Osobně mám s takovými cvičeními zkušenosti a domnívám se, že v dnešní době plné násilí a hrubosti by se podobné kurzy měly zavést povinně již na školách. Čím více totiž naše děti komunikují prostřednictvím esemesek a mailů, tím rychleji ztrácejí schopnost „umět se domluvit“. Současný styl výchovy ve stylu „buď osobnost“ tomu často jen napomáhá, jelikož spousta rodičů si takovou výchovu vysvětluje spíš jako „dělej si, co chceš“. Z dětí nám pak vyrůstají nesnášenliví fakani, uvyklí vždy docílit svého, takříkajíc přes mrtvoly. Emoční kvocient celé společnosti pak přirozeně s tím musí úměrně klesat.
Tou nejlepší cestou je začít u sebe a naučit své děti všechno, co vím a znám já. Proces učení se v tomto případě odehrává sám od sebe. Příklady táhnou. A platí to o to víc, když se při jejich realizaci objeví pozitivní vedlejší účinek: vše běží hladšeji. Nakonec, ztratit správnou komunikací mnoho nelze, zato získat se dá maximum.
Zdroj foto www: alman.cz