Její otec, král, mnoho válek „kvůli ní“ svedl. Nevím čím to, však prohrát nedovedl. Spousta zemí padla ohni, spoustě princů zťali hlavu. S Turandot, nosila vždy smrt svou zprávu. Kalaf princ krve královské, však bez majetku a země, byl vychován k boji za vlast, i jemně. Vidě obraz Turandot, té pyšné hlavy, zapomněl na vše z její zprávy. Hádat vydal se k ní a pak………

Takto by mohl začínat krátký úvod do příběhu lásky, pýchy a krásy. Do vybásněné historie Perské, kterou pro nás zachoval Nizámí (asi 1141 - †1209). Tímto perským básníkem se později inspiroval Carlo Gozzi (1722 v Benátkách - †1806 ). Ten ve své době bojoval na dvou frontách. Proti zastaralému dramatickému směru abbé Chiariho a novému francouzskému, který přiváděl do Itálie Carlo Goldoni. Z tohoto souboje vyšel Carlo Gozzi se zcela novým dramatickým druhem. Nazval jej fiabe drammatiche. Jsou to lidové báje a pohádky. Z nichž mají velkou básnickou cenu
např. Corvo, Re Cervo, Donna serpente a Turandot. Ani tím však nezastavil proud doby a sama divadelní společnost se obrátila k tragédii francouzské. Dále se příběhem princezny Turandot zabýval např. Friedrich Schiller.

Turandot znamená “dcera Turana“, což je název regionu ve Střední Asii. Do sbírky pohádek Tisíce a jednoho dne ji sebral Derviš Mokles. Ovšem až Petis de la Croix ji zasadil do Číny. Do té doby se děj odehrával v Persii. Pro zajímavost, roce 1904 objevil Max Wolf menší asteroid, rotující kolem Slunce, který dostal jméno 530 Turandot.

Inscenace Městského divadla ve Zlíně však nebyla podnícena dramatizací Schillerovou. Vladimír Fekar s Jiřím Trnkou šli dále do minulosti. Až k Carlu Gozzimu, jehož předloha byla hlavní inspirací pro tyto dva autory. Z této úzké spolupráce dramaturga s režisérem vznikla zlínská Princezna Turandot.
Jako každá zlínská inscenace je i tato založena na skvělých hereckých výkonech.

Petra Domžalová v hlavní roli samotné Turandot prokazuje svůj dosud ne zcela využitý herecký potenciál. Divákovi ukazuje, jak málo schází od pýchy a nenávisti, k velkému citu. Její dialogy s Radovanem Králem, který ztvárnil postavu prince Kalafa, patří k tomu nejlepšímu. Svým uklidňujícím hlasem a schopností diváka neuvěřitelně zaujmout, nás celým příběhem provází Pavel Leicman, coby sám básník Nizámí.
Komický prvek by v této hře mělo naplňovat hlavně trio ala: Čech, Američan a Rus. Některé ze známých či méně známých vtipů také zazní. Myšlenka se zdá zajímavá, snaha profitovat na bohatém králi od těchto tří „vykuků“ však v celkovém pohledu hru spíše nabourává a bere jí její hloubku. Po velmi silných okamžicích hry, většinou přichází tato trojka a pocit, jenž divák z předchozí scény má, nenávratně boří.

Velmi skvělým počinem se však stala živá hudba na jevišti. Hudebníci ze Zlínského orchestru Bohuslava Martinů, jsou ozdobou představení. Dávají diváku pocit přiblížení se k hercům a velkého příběhu, jenž se na prknech jeviště odehrává.
Celkový dojem je velmi kladný a myslím, že pokud použiji komentář jednoho z diváků, bude mluvit za vše. Tak tedy: „Bylo to krásné.“


Princeznu Turandot uvedlo Městské divadlo Zlín 16. února 2008.

_{Foto: kult.cz}