Odpověď: Protože jde o nejlepší výraz postmoderního cítění, jeho životního stylu. Stylu, který nepřináší vůbec nic nového, pouze na rozdíl od všech předešlých vůbec žádný nezavrhuje, ale skládá ze všeho, co tu již bylo, takovou mosaiku - říkáme jí koláž. Nemusí bourat žádný dům, aby postavil nový - jiný. Nepřináší žádný nový prvek do našeho života. Používá pouze všechny předešlé jako stavební kameny stavby. Již dělá, že buduje.
Ale já nikdy nevím, zda to myslí doopravdy. Celá jeho stavba je vlastně hra. Hra se čtenářem, hra s divákem, hra s každým ochotným tuto hru přijmout. Proniká do všech oblastí umění, kulrury i náboženství. Této hře podléhají různé systémy hodnot, rozežírá je vnitřně relativizace a subjektivizace. A člověk zůstává sám se svým existenciálním strachem. Žádné náboženství dneška mu nepomůže. Není čemu věřit. Nejde ani o dekonstrukci filosofických systémů, ani dekonstrukci vědy, byť obojí zůstává ve hře.
Stojíme ve světě, kde nic není svaté. Také nic nové. Skládáme pouze ze starého. Nové nečekáme. Jsme v období postmoderny. Pouze mačkáme knoflík a vybíráme cosi z toho, co už tu bylo. Vybíráme v supermarketech z obrovské nabídky, snad z celého světa. Ale ten se změnil. V krátké době se můžeme dostat do kterékoli jeho části. Mnozí to praktikují. Myslí si, že již dnes jsou světoobčané. Tendují k integraci. Mají k dispozici pojítka, o nichž se našim předkům ani nezdálo. A na obrazovkách defilují ty nejskvělejší hvězdy světového šoubyznysu. Jsou krásné, nedostižné. Tím i neskutečné.
Jsou přeludem, sladkým, o němž se nám zdá v našich postmoderních snech. Žijeme tím a postupně vidíme, že nejde o žádné postmoderní hrátky. To vše tu již bylo. Do našich duší se vkrádá fenomén zcela nový, i když zase ne tak docela. Svět se stále zmenšuje i když člověk trčí v tom svém rodném dolíku. Lidé se stále více přemísťují
z nejrůznějších příčin. Ztrácí se hrdost na svůj národ, zejména u národů malých. Vytváří se tu světový jazyk, zřejmě připravený pro globální civilizaci. A v tom my ztracenci z třicátých let nádherné Masarykovy národní republiky, nebo pohrobci Benešovi z roku 1945, bez Němců, bez Židů, a teď se to sem zase všechno hrne zpátky. Svět je globální vesnice. Můžeme se tomu vůbec nějak bránit? Anebo raději akceptovat? Nevím. Co by asi tomu řekl chudák náš "tatíček"? Jsme dnes poněkud jinde. Ta globální vesnice světová už není ta staročeská vesnice, tolik námi milovaná. Ta "tatíčkova".
Moc jsme ji milovali, právě kvůli němu. Je to v nás. Ale co si teď vybrat? V reálu to zní snadně. Vyberou to jiní za nás. To však nejde. V postmoderně si každý stále vybírá, alespoň simuluje vybírání vlastního života, osudu. Neodříká se však ani všeho starého, minulého, protože mnohé z toho obdivuje. Miluje ty krásné ctnosti, city, osudy, i když jim nevěří, má ke všemu nedůvěru, chtěl by si je nějak osahat, ale to již není možné, vše se zasunulo do hlubin minulosti. A nás rozechvívají její doteky. Vše co se nám zdálo krásné tehdy a dnes již není. Jak bych byl šťasten, kdyby tato nostalgie zaváněla falší. Kdyby znovu přišel Kristus, obnovil svět a dal lidem víru ve velké ideály. Asi to není možné. Člověk může věřit jen v sebe, to co sám dokáže, a radovat se z toho, co dokáží druzí. A být znechucen tím, co ostatní zkazí. A hlavně, být si jist, že zase vyjde slunce a uvidíme, co krásného je tu pro nás ještě připraveno.
Foto: http://faculty.etsu.edu