Dneska už se tomu směju – tak tehdy skoro sedmdesátiletá Mandlová popsala svůj pocit, když se ohlédla za svým dosavadním životem. K onomu úsměvu ji nejspíše přivedly zejména vzpomínky na svou hereckou kariéru a následný profesní a v podstatě i společenský pád, který ji jako herečku potkal v období poválečném. Nejednalo by se ovšem o Adinu Mandlovou, která se nevzdala a hledala své další uplatnění jinde.

Kniha sama o sobě nabízí velmi poutavý příběh, ale jazyk, který Mandlová použila (a který ji byl zřejmě vlastní), dodává tomuto svazku ještě dynamičtější ráz. Mandlová popisuje situace, které se v jejím životě odehrály, aniž by složitě přemýšlela nad výběrem slovních výrazů. Proto zde najdeme necenzurovanou komunikaci mezi ní a lidmi, které v životě potkala, a tato mluva nabízí i velmi peprné výrazy. Jak se situace odehrávaly a jak je Mandlová viděla, nalezneme bez zbytečného přikrášlení. Ostatně lze předpokládat, že Mandlová se s ničím moc nemazlila, a tak skrze knihu poznáváme pravou Adinu. Můžeme se například autenticky dozvědět, kdy na veřejnosti nahlas vyslovila, že se stane známou herečkou. Když ji jistý režisér řekl větu: „Sletschinka, z fás nykty nebude cheretschka,“ tak se Mandlová podle svých slov namíchla a pravila: „Kouknou, pane režisére, než voni udělaj jinej film, já budu hvězda.“ Tuto situaci pak Mandlová ještě doplnila o větu, že na její slova skutečně došlo, protože po pronikavém neúspěchu jednoho filmu tohoto režiséra, si on dlouho nevrz (Mandlová, Dneska už se tomu směju, str. 53).

Díky Mandlové se dozvídáme, že už tehdy známí umělci holdovali kokainu a herečka se ani nezdráhá jmenovat. Stejně tak v případě vztahů, které panovaly mezi herci. Vzpomíná na situace, kdy jí některé kolegyně dávaly najevo, co si o ní myslí, zejména, když měly navrch. Nechybí ani Mandlové výčet milenců, který skýtá i mnohá jména slavná – mnoha lidem známý její poměr s Hugo Haasem, ale také zmínka o krátké aféře s Oldřichem Novým.

Mandlová se vyjadřuje i k tématům spolupráce s nacisty. V době války atmosféra houstla a lidé, kteří představovali známou tvář, veřejnost obviňovala z kolaborace s Němci, což zejména po válce většina umělců negativně odnesla. Mandlová tak v knize nabízí svoji verzi této situace a nabízí i svůj pohled na jiné „kolaboranty“.
Po válce pro Mandlovou už v Čechách, jak se zdálo, nebylo místo, a tak herečka emigrovala do zahraničí. S sebou si vzala kromě materiálních věcí i svoji schopnost žít neobvyklé situace, proto pro čtenáře její příběh emigrací nekončí. Zdaleka ne. Jedním z tak trochu extravagantních okamžiků se stává svatba s homosexuálním návrhářem Benem Pearsonem, se kterým Mandlová paradoxně zažívá osudový partnerský vztah, který vydržel až do manželovy smrti.

To, co nenabídla původní kniha, jejíž poslední stránky končí sedmdesátými léty, přináší rozšířené vydání. Rozhovory s Mandlovou, která se počátkem devadesátých let vrátila do Čech. Publikace také rozšířila obrazový materiál a některé původní fotografie mají čistší grafiku.

Dneska už se tomu směju tvoří oproti dnešním svazkům o umělcích z kinematografie prvorepublikové éry přímý kontakt s tehdejší atmosférou. Spousta dohadů a spekulací o poměrech, které panovaly, vyřeší přímý svědek v podobě Adiny Mandlové. Jedná se o postoj jedné osoby a herečka odkrývá konflikty, které měla s konkrétními lidmi, tudíž její názor můžeme považovat za subjektivní, nicméně přesto přínosný. V podobě, v jaké Mandlová líčí svůj život, nalezneme i pobavení, protože autorka se nezdráhala vyjádřit svůj názor naplno. Poodhalení pozadí tehdejších poměrů činí tuto knihou cennou nejen pro obdivovatele Adiny Mandlové, ale také badatele v oblasti kinematografie nebo naší historie samotné.

<sup>Adina Mandlová, Dneska už se tomu směju
nakladatelství XYZ, 2008 (reedice)
Zdroj foto obálky: www.xyz-knihy.cz


Foto: repro z knih A. Mandlová: Dneska už se tomu směju z let 1977 a 2008.



Vlevo nové vydání z roku 2008 a vpravo první verze knihy z roku 1977.</sup>