Jsi vlastenec? Nevím.
05.06.2008
Martin Zavadil
Společnost
Vlastenectví je odstaveno na vedlejší kolej a postupně ztrácí význam. Budu se snažit tuto myšlenku rozvinout. Tato otázka v době, kdy je ultrapravice čím dál víc vidět (bohužel), získává na aktuálnosti. Po politické stránce jsem osobně středově zaměřený pacifista.
Když jsem si přečetl v Respektu rozhovor s Mariuszem Szcygielem, jím položená otázka, trefila přímo oblast, jíž jsem se nikdy nevěnoval. Co znamená pro mě vlastenectví?
Odpověď mi trvala pár sekund. Nic. Samotného mě tato apatie vůči hrdosti na svou zemi překvapila.
Jsem dítě z tzv. první várky, či chcete-li revoluční dítě. Komunismus jsem zažil pouze papírově a přímý vliv na mou osobu byl takový, že žádný. Nebudu tu psát o tom, jaký pohled mají lidé v Kristových letech či čtyřicátníci na pojem vlastenectví, ale spíše vám přiblížím mou generaci, často označovanou jako novou krev nebo nezatíženou budoucnost.
Co je to vlastenectví?
Otázka překvapila vrstevníky, odpovědi mě. Po dlouhém ééééééé, následovalo, nooooooooo, pak už jen: „Vlastně nic.“
Je to tak. Dnes je pojem vlastenectví otázkou užší skupiny lidí než bychom si mohli myslet. To že pár stovek lidí hlásá: „Národ sobě!“ nic moc neznamená, dokud je jich jen pár stovek. Vlastenectví jaké známe z filmů, již prakticky vymizelo. Ukázkovým příkladem je nedávná událost.
Když se premiér Mirek Topolánek vydal do Afghánistánu, aby vyjádřil úctu českým vojákům bojujícím za naši svobodu, ať již s tím souhlasíte či nikoliv, jistý šéfredaktor českých novin to označil za zbytečný patos. V Polsku nebo Velké Británii, by se na něj snesla taková sprška kritiky, že by nejen přestal psát, ale lidé by ho považovali přímo za zrádce. Když jsem byl na krátký čas v Polsku, neobyčejně mě překvapilo, jak moc v sobě mají zakořeněnou hrdost na svůj, Polský národ.
Nebo jiný příklad. Při rozhovoru s občanem Spojených států, se mě dvakrát zeptal, jestli jsme na sebe hrdí (myšleno Češi). Poukazoval na to, že nikde nevidí naši vlajku. Prý viděl v České republice víc „hvězd a pruhů“ než našich vlajek. Moje neschopnost odpovědět „Proč?“ jeho pocit ještě umocňovala.
Když by někdo v Polsku veřejně přiznal svůj ateismus, zesměšní v první řadě své rodiče. Budou považování za špatného otce a matku. Věta: „Nejsem vlastenec.“, je prý ještě horší. Já jsem dostal ve svém pseudoprůzkumu takových odpovědí víc než dost.
Několikrát se objevila hrdost na sportovní úspěchy, ale i ta byla povětšinou jen u aktivních sportovců.
Degenerace představ o vlastenectví jde ještě dál. Na otázku „Co si první představíš pod pojmem vlastenectví?“, nebyla výjimkou pohlednice s členem národního odporu. To už je silná káva i na mě.
Nechci a nebudu tu polemizovat nad tím, co je to vlastenectví. Rád bych ale, třeba pomocí komentářů pod tímto článkem, zjistil, jak se na to díváte Vy.
Reakce k článku
Od: Anna Arbes-Gruberova - 9.6.2008 - 21:29
můj názor
Mám na to stejný názor. Sebe samotnou považuju za vlastence. Uvědomila jsem si to nedávno. Když se mě někdo zeptá, co cítím ke své vlasti, tak se mi sevře celý hrudník. Cítím lásku a velkou lítost nad tím, co se tu děje. Bolí mě neschopnost cokoli změnit.
Myslím si, že by se lidé ještě dokázali semknout a být hrdí, ale v současné době opravdu není na co.
Rozhodně souhlasím s tím, že by naše vlajka měla být více vidět. Je krásná.
Otázkou stále zůstává, co s tím my, obyčejní lidé, můžeme udělat. Jestli je vůbec v naší moci to změnit.