V rámci výstavy vydalo nakladatelství ARGO publikaci Milada Marešová, malířka nové věcnosti. Tímto počinem prodlouží emotivní působení její tvorby i po uzavření výstavních bran.

Nejvýraznější volná tvorba Marešové vznikala souběžně s českou meziválečnou avantgardou (např. Toyen, &Styrský) a neprávem zůstávala v jejím stínu. Marešová se totiž věnovala tématům sociálním, genderovým, ale hlavně se inspirovala v německé nové věcnosti (malířský směr, který vznikl kolem roku 1924. Znamenal nové oživení zájmu o detailně zachycenou skutečnost. Stal se tak reakcí na experimentální tendence moderních uměleckých směrů, zároveň však byl s nimi svázán společným využitím uměleckých postupů k vyjádření sociálně kritického postoje k realitě), kterou česká avantgarda naopak odmítala. Z jejích časných obrazů se vylévá, nikoli prvoplánově, vlna sociálního cítění, metaforicky vložena do prázdných pohledů žebraček, zmatených nevěst, smutných vdov, osamělých dívek a chudých dětí, do snobských gest maloměšťáckých paniček. Ráda se nořila do davu, kde pozorovala běžné lidské hemžení a zkratkou, ne nepodobnou karikatuře, zachycovala obyčejný život. Vznikaly tak komplexní momentky z pařížského metra, parků, ulic, kaváren, nádraží... Zachycené postavy jakoby strnuly v jediném okamžiku věčnosti a přesto vyjádřily nekonečný běh času. Zálibu našla i v exotických námětech, v cyklu Koloniální výstava kreslila černochy i asiaty s výrazným smyslem pro charakteristický detail.

Ženskou „tematiku“ plně okusila na vlastní kůži, jako malířka se vymykala tehdejší představě, nežila zrovna „typicky ženským“ způsobem. Jako jedna z prvních žen získala akademické výtvarné vzdělání. Studovala na Uměleckoprůmyslové škole, posléze přešla k Vojtěchu Hynaisovi na pražskou Akademii výtvarných umění a absolvovala stáž u Františka Kupky v Paříži. Po absolutoriu byla finančně soběstačná, hlavně díky ilustracím a spolupráci s časopisy Prager Presse, České slovo, Lidové noviny, Pestrý týden a Ženský svět. Soukromý život cele spojila s ženatým Arne Laurinem. Velice brzy uspořádala s samostatnou výstavu v Topičově salonu v Praze a o pět let později, v roce 1930, její díla pronikla do proslulé Aventinské mansardy, kde se neztratila mezi „kmenovými autory“ Josefem Čapkem, Josefem &Símou, Emilem Fillou, Františkem Muzikou, Janem Zrzavým, Václavem &Spálou, Rudolfem Kremličkou, Bohumilem Kubištou, Jaromírem Funkem a dalšími...

Bojovný duch i osobní statečnost se projevila i za války. V roce 1940 byla zatčena gestapem za spolupráci s ilegálním časopisem V boj, redigovaným Vojtěchem Preissigem. Trest byl vysoký – dvanáct let káznice, deset let ztráty cti. Ve Waldheimu, kde byla vězněna, kreslila na kusy papíru zlý sen, který prožila a k němuž se vracela i v následujících letech. Válka a smrt přítele se podepsala na volné tvorbě, jakoby jí ustřihla křídla. Věnuje se dětské ilustraci, téměř dvacet let nemaluje. Tím se vyhýbá i diktátu socialistického realismu a štětec znovu uchopila až v době určitého uvolnění. Cestuje do Číny i Londýna, kde se přímo setkává s objekty svého výtvarného zájmu a civilistně je zpracovává. Závěr tvorby již náleží expresivním pražským motivům.

^{Pachmanová Martina: Milada Marešová, malířka nové věcnosti
Vydala Moravská galerie v Brně a nakladatelství ARGO v roce 2008
Foto: www.argo.cz}