a skutečnost, že na školním zájezdu je jediným zodpovědným zástupcem svěřených dětí právě vyučující. A proto pokus překročit meze slušnosti vychovatele se mu mohl zdát sice lákavý, ale bohužel se mu tentokrát nevyplatil.

Pan Kalát na pohled působil na své okolí jistě slušným dojmem spořádaného otce rodiny, jenomže osudový zahraniční výlet odhalil jeho sexuální deviaci, čímž se zařadil do fronty všech pedagogů a pracovníků, kteří si ze své slabosti udělali povolání. Pan Kalát, ač člověk zřejmě inteligentní, nechal věci dojít skutečně daleko a nevyhledal ani sám odbornou pomoc. Tím chybil a to mu vytýkat lze. Ovšem za dosazení takto nemocného člověka do funkce nesou odpovědnost ti, jenž jej zvolili. A veřejnost se může ptát, na základě jakých kritérií se ředitelé škol vlastně vybírají? Vždyť dnes i obyčejný post sekretářky mnohdy pro uchazečky znamená absolvovat martýrium všemožných testů, psychologického včetně.

Osobně se domnívám, že případ pana Kaláta je jen pověstnou špičkou ledovce, kdy se věc nepodařilo včas „ututlat“. V tom měl ředitel Kalát smůlu a třeba řada dalších pedagogů štěstí, protože se o nich neví a veřejnost zřejmě nikdy nedozví. Není přeci těžké zastrašit děti a donutit je k mlčení. Někdy stačí pohrozit špatnou známkou, nebo důtkou, zvlášť u žáků bez dobrého domácího zázemí. Na rodičích pak zůstává upozornit své děti na to, co si k nim mohou a nemohou dovolit dospělí, pedagogy nevyjímaje. Tam, kde ale selže rodina, kdo to dětem vysvětlí?