Série povídek se nazývá Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy a sám autor o jejich tvorbě řekl: Každý den jsem psal jednu povídku. Promyslel jsem ji, když jsem jel na přední plošině elektriky do redakce, a každý den vycházela pak jedna. Pak jsem je dal dohromady.

Vydání, které držím v ruce já, spatřilo světlo světa před osmnácti lety a jeho zvláštnost spočívá v tom, že nemá konec. Je totiž oboustranné, na jedné straně začínají Povídky z jedné kapsy a na druhé Povídky z druhé kapsy, scházejí se uprostřed. 

Jedná se o literaturu ze sféry povinné literární četby, a proto možná, už z principu, mladší čtenáře odpuzuje. Zbytečně. Je to beletrie velmi čtivá a zvláštním způsobem  jednoduchá, přestože zároveň donutí k zamyšlení. Z konstrukce jednotlivých příběhů, jež popisují především všední lidi ochomýtající se kolem kriminalistiky, vnímáte obrovskou Čapkovu (již jste ho jistě poznali všichni) kreativitu. S příjemným uvolněním nasáváte atmosféru první republiky a také vás napadne, zda dřív nebyl život snadnější, lidské povahy čitelnější. Důvod takřka zřejmý – dnešní knihy a filmy nevypovídají o příběhu a lidech, ale o násilí a krutosti. V Povídkách má i zloděj poetickou duši a vrah svou lakotu či vášeň, všichni dohromady své lidské slabosti. Koho zajímá psychologie, ten zkrátka musí ocenit autorův smysl pro detail, schopnost nesložitého a přitom cíleného popisu, aniž by se z něj vytratila dramatičnost či jste snad zapochybovali nad inteligencí dotyčného. Skutečně ne každý spisovatel dokáže tak stručně a zároveň přesně vystihnout jistou povahu či postoj.

Většina povídek se přímo či nepřímo dotýká touhy po spravedlnosti. Čapek v knize dokonce tvrdí, že pocit jedné nespravedlnosti se pro nás stává daleko nesnesitelnějším než utrpení a hlad miliónů chudých. Hledá také jakousi vyšší spravedlnost v nás, která by soudila lépe než jakýkoliv soud. A tak například sedlákovi, co zavraždil kvůli dvěma polím, by Čapek slovy soudce nařídil: oseješ ta dvě pole blínem, blínem a hložím, a do smrti budeš mít před očima ten úhor nenávisti. Trest jistě krutější než pár let v base.

Někteří z Čapkových hrdinů se však trestají sami, hluboko uvnitř, svým černým svědomím. A tak v Povídce o ztracené noze odumírá noha vojákovi, co se vydával za mrzáka; zatímco v Závrati se hledá podvědomá příčina závratí, jimiž trpí jistý muž a jejichž intenzita se stále stupnuje. 
 
A zajímavých povídek bych v této dvojknize našla mnohem víc, ať už z důvodu příjemného inteligentního humoru nebo zmíněné výstižnosti; nejspíš bych nakonec  vyjmenovala zřejmě všechny...


^{Čapek Karel, Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy
Vydání Československého spisovatele z r. 1990
Zdroj foto: shop.sme.sk}