Vnitřně složitá osobnost i mimořádně působivý režijní rukopis Františka Vláčila se nesmazatelně zapsaly do historie filmu i srdcí diváků. Bohužel lidský (ne)vděk je zvláštně nestálý, a jakoby čekal, až člověk zemře. Teprve pak mu dovolí stát se opěvovaným velikánem. Básník a filosof stříbrného plátna, jak je Vláčil nazýván, se sice ocenění dočkal na počátku devadesátých let, ale to už neměl moc sil k návratu.

Souběžně s výstavou Zápasy na Pražském Hradě vyšla i knížka Podobenství o Františku Vláčilovi. Autorka &Sárka Horáková se pokusila představit a koncipovat biografii Vláčilovými prostředky: tedy beze slov (to se v případě knihy může zdát málo pravděpodobné a rozporuplné), prostřednictvím expresivních poetických střípků, nálad, útržků filmových obrazů, filosofických úvah, stylizace..., a vznikl, obrazně řečeno, lyrický dokument osobnosti podle Markéty Lazarové.

Skutečně, dílo je rozděleno do šestnácti kapitol-obrazů, sedmnáctý „vypráví“ sám Vláčil. Objevují se básnické podtituly, citace z rozhovorů i publikovaných textů, vzpomínky pamětníků. Jakoby kamera zabírala tu detailně, tu z mlhavé dálky celičký život, jeho sílu i pomíjivost, pravdu i lež, touhu i zklamání, otázky i odpovědi. Jakoby zabírala osobní drama člověka, jenž neustále bojuje. Boj posilující i úlevný, boj, který zabíjí. Boj. S představami o díle. S jeho realizací. S nepřízní osudu. S režimem. S alkoholem. Sám se sebou. S šedými vlky. Neustále vyjí, jsou všudypřítomní.

Zpracování je doplněno černobílou fotogalerií – portréty režiséra i snímky z jeho realizací, vzpomínkami přátel, stručnou filmografií a ještě stručnější oficiální biografií.

Celým dílem prolíná touha zmocnit se Vláčila jinak, než je běžně v životopisech zvykem. Toto zvláštní pojetí můžeme považovat za poctu geniálnímu režisérovi. Za osobitou formu, jež se snaží v první řadě respektovat průkopnické dílo Vláčilovo. Tím se však samo stává průkopnickým v oblasti žánru životopis. Třeba i toto bylo cílem autorčiným.

František Vláčil se narodil 19. února 1924 v Českém Těšíně. Po gymnáziu vystudoval na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně dějiny umění a estetiku (1945 – 1949) a současně pracoval, působil v brněnské skupině loutkového a kresleného filmu a ve studiu populárně – vědeckých naučných filmů. V rámci vojny se dostal do Československého armádního filmu, který se mu stal tovaryšskou filmařskou školou. Jeho talent nezůstal utajen a otevřel mu dveře do Filmového Studia Barrandov. Hned jeho první hraný film Holubice získal uznání, vřele byla přijata i Ďáblova past. Ovšem když se řekne Vláčil, zcela určitě se vybaví Markéta Lazarová, výjimečná historická freska. Následovalo Údolí včel (nejen o náboženském fanatismu a nejen ve středověku) a první režisérův barevný film Adelheid, psychologický příběh z poválečného období. V době normalizace se věnoval dokumentům, ale i zde prokázal svůj talent – Praha secesní dostala hlavní cenu na pařížském festivalu. Později se ve filmu Dým bramborové natě podíval do duše stárnoucího lékaře a ve Stínech horkého léta se vrátil k problematice poválečné doby. Mágem a Pražským Odysseem se v podstatě rozloučil. Umírá 27. ledna 1999 v Praze na následky zlomeniny krčku.

^{Horáková &Sárka, Podobenství o Františku Vláčilovi
Vydalo nakladatelství XYZ v roce 2008
Foto: www.xyz-knihy.cz}