Snímek vznikl během dvou dní v New Yorku na podzim v roce 2006 v
Beacon Theatre, kde
Rolling Stones vystupovali. Dokument měl původně mapovat celé turné
Bigger Bang, ale když kapela oslovila režiséra
Scorseseho a pozvala ho na jeden z koncertů turné, padla myšlenka zdokumentovat koncert v intimnějším prostředí. „
&Sel jsem již po několikáté na jejich koncert a jak tam sedím, tak si uvědomuji, že ta kapela je strašně malinká a že už mají na scéně asi 50 kamer. Vůbec jsem netušil, co navíc ještě mohu přinést. Pak jsem si usmyslel, že je prostě musím přesvědčit, aby vystoupili na nějakém menším pódiu jako je třeba právě Beacon Theatre, kde by je zachycovali ti nejlepší kameramani na světě,“ tvrdí
Scorsese. Tento nápad se zpočátku nezamlouval
Micku Jaggerovi, který měl vizi dokumentu zachycujícího celé turné a jeho hlavním momentem měl být monumentální koncert v Riu de Janeiru, nicméně nakonec ustoupil. Další člen kapely,
Keith Richards, sice souhlasil s menším prostředím, ale zase se u něj objevily obavy, zdali nebude štáb narušovat průběh koncertu.
Tyto obavy nakonec rozptýlilo
Beacon Theatre, které svým prostorem poskytlo jak štábu, tak i kapele realizovat se ve svém umu. „
Beacon Theatre se mi opravdu dost zamlouvalo. Pódium bylo dost velké na to, abych tam mohl točit a zároveň dalo kapele dostatek místa na jejich vystoupení. Museli jsme se ale domluvit na tom, jak tyto dvě věci skloubit tak, aby ani jedna strana netrpěla. Já chtěl zachytit hudbu a jejich akci na scéně, chtěl jsem docílit toho, že by se pak diváci cítili při sledování filmu jako by skutečně byli se Stouny na jednom pódiu,“ říká
Scorsese. A tento pocit při sledování v kině skutečně prožijete. Komorní prostředí
Beacon Theatre připomíná svoji kapacitou větší kinosál a kdyby film vznikl na megakoncertu na pláži v Riu, tak divák bude mít prožitek jiný. Ne lepší, ne horší, prostě jiný. A vzhledem k záměru, dostat diváka skrze snímek na koncert
Rolling Stones, se podobné prostředí stává takovým pojítkem mezi
Beacon Theatre a kinosálem.
Kromě jednotlivých skladeb, které se v dokumentu objeví v plném rozsahu, lehce zhlédnete i zákulisí, kdy se například při jedné příležitosti objeví obavy o přílišné napětí techniky, která by v tomto důsledku nemusela vydržet. Komentář „
přece neupálíme Micka Jaggera“, se stává i humorným místem filmu. Jiný zábavný moment zase představuje jeden z rozhovorů, který vznikl před více než čtyřiceti lety. Moderátorka asijského původu, která svoji veselou povahu nezastírá již během rozhovoru, se
Micka Jaggera ptá, kolik je mu let. Když
Jagger odpoví, že 29 let, moderátorku to zjevně zcela odbourá a odvětí: „
Chi chi, mně je taky 29 let,“ a ono chi chi pak odrovná i samotného
Jaggera a dovoluji si tvrdit, že posléze i diváky.
Momentek z rozhovorů, či připomenutí dob minulých, se v dokumentu objevuje celá řada. Ty vytváří zajímavou retrospektivu, zejména pak další z dávných rozhovorů, kdy Jagger tvrdí, že si dokáže představit koncertování i ve svých 60 letech.
Protože se jedná o hudební dokument, který by měl zachycovat realitu, nemohl
Scorsese tolik experimentovat s filmovými triky. Na konci snímku se jich přeci jenom dočkáme. Procházíme chodbou, narazíme na dveře, za kterými se nachází zeď. Ne, jdeme dál, dostáváme se mezi fanoušky, čekající před
Beacon Theatre a mezi nimi
Martin Scorsese velí: „
Jeď!“. Kamera se otáčí a vznáší se vzhůru, odkud zabírá
Beacon Theatre a posléze New York. Náznakem pak tvůrci připomínají, že pro tento večer ovládli New York
Rolling Stones. Jak? Místo měsíce se nad městem „usmívá“ něco jiného. Možná vás to napadne, ale i tak se zajděte podívat na
Shine A Light.
Premiéra: 17. července 2008
Žánr: Hudební dokument
Režie: Martin Scorsese
Hrají: Mick Jagger, Keith Richards, Martin Scorsese, Christina Aquilera, Bill Clinton a další.
Oficiální stránky dokumentu:
www.shinealightmovie.com Zdroj foto a informace k dokumentu:
www.bioscop.cz