Na Plitvici jsem myslela vlastně už v Praze v autobuse, míhal se mi hlavou Vinetou a hlavně Old Shatterhand, který se mi líbil víc. Možná mě osud symbolicky vyslyšel, ale když jsem na hranicích odcházela z velmi prozaického místa – wc, potkala jsem ho, elegantně oblečeného, opáleného, s širokým úsměvem na rtech, přestože se časem blížilo k půlnoci, a většina lidí se mračila. Ano, stál tam tehdy přede mnou Stanislav Fišer, tedy pán, díky němuž k nám Vinetou hovořil česky. A proto pokaždé když si vzpomenu na tehdejší dovolenou, musím si vzpomenout i na něj. Toto mé bleskové střetnutí se mi vybavilo i při sledování 13. komnaty Stanislava Fišera, v níž se probírala hlavně jeho nemoc, po níž přišel o hlas. Naštěstí filmové pásky nám jej zaznamenaly pro všechny časy. A pro nás Čechy zůstane určitě statečným Vinetouem, jenž k nám poprvé promluvil česky.

Na konci listopadu 1989 se konaly demonstrace na Letné, loučili jsme se s velkým halasem s komunismem, aniž bychom tušili, co nám politici připraví, mrzlo až praštělo, a celé rodiny se houfovaly kousek od bývalého Stalinova pomníku a hypnotizovaly řečníky na tribuně. Ano, i ta naše se mezi davy vmísila, až jsme nakonec urvali pro sebe kousek místa. Když jsem se trochu poskakováním rozehřála, a pořádně se rozhlédla, uvědomila jsem si, že hned vedle se tyčí majestátní postava Vladimíra Ráže, po boku měl dítě a mladší ženu. Ne, nedíval se kolem, zda si ho lidé všímají, nedával nikterak najevo, že mezi nás zavítal známý a oblíbený herec. Jednoduše tam riskoval nachladnutí jako všichni ostatní. Hlavou mi běžely jeho známé role, a hlavně jsem litovala, že ke mně nepromluvil jeho hlas, tak dobře známý díky Old Shatterhandovi.
Tím jsem si ale splnila neočekávaně svůj další sen, alespoň na chvilku se můj život propojil s životem mého idolu.

Pana Ráže již kryje zem, ale díky televizi i filmu bude těšit ještě několik generací po nás. A je to dobře, protože v něm samotném odešlo něco neopakovatelného.

zdroj obrázku: Pozitivní noviny