Princip spočívá už v tom, že slova v nás vyvolávají různé asociace. Některá jména na nás působí roztomile, jiné naopak nepříjemně. Souvisí to i s tím, že pokud známe jednu povrchní Petru, na všechny další Petry se budeme dívat svrchu až do té doby, než nás jedna z nich přesvědčí, že si skutečně naši nálepku nezaslouží. Nejhorší situace nastává, pokud se dotyčná osoba nemůže se svým jménem ztotožnit. V takovém případě je lepší uvažovat o změně jména dřív, než nás rozkol identity dožene k psychiatrovi.

Z tohoto pohledu nejideálněji při výběru jmen postupují indiáni. Jejich exotická jména jsou šitá na míru. Něžnou lilií se tak jistě nebude jmenovat korpulentní uštěpačná žena. Synem bouře však může být chlapec, který přišel na svět za bouřlivé noci. Jména svým dětem však indiáni dávají prý až několik měsíců po narození. A v průběhu života je mohou měnit tak, aby jméno stále odpovídalo vitalitě osobnosti. I Ustrašené dítě se tak může stát třeba Jedovatým hadem. Na rozdíl od nás mají tedy indiáni velkou výhodu, že jejich jméno skutečně tvoří součást jejich osobnosti.
Slovy českého etnografa a antropologa Mnislava Zeleného: „Indiánské jméno je vnímáno asi podobně jako u nás vizitka. Jméno je důležité, protože o vás mnohé vypovídá. Někteří indiáni dědí po svých předcích ještě magická jména, která jsou ale tajná. Mimo nositele jména ho zná pouze šaman.“ (Zdroj: www.pravo.cz)

„Pověz mi, náčelníku," ptá se mladý indián, ,,jak to, že běloši mají taková pěkná jména jako je Jack nebo Bill, a my indiáni taková divná?"
„Naše jména se ti nelíbí? Copak se ti nelíbí jméno Ranní rosa?"
„Líbí."
„A Divoký bizon?"
„Taky."
„Tak o co ti jde, Smrdutý skunku?"

^{Zdroj foto: donamimona.cz}