Katastrofa Karla Šábra
04.08.2008
Jaromír Komorous
Próza
„Katastrofa, katastrofa“, hulákal Karel &Sábr a hnal přes náves. Nevypadal dobře. Jeho běh taky ne. Překousl viržinko a to chlapovi nepřidá. Zadýchaně vpadl do šenku. Ve chvíli, kdy hosté a v tomto případu i sousedé, hodnotili jeho nekonvenční příchod k pultu. Sledovali jej oknem. Bylo nestydatě dlouho vidět. Ale v zimě by o to přišli.
„Dej mi šviháka, Véno“, vyčerpaně zahuhlal k šenkýři.
Ten bravurně sáhl za sebe. A co myslíš? Měl ji. Láhev s tmavou tekutinou nebyla už chvíli plná, ale prošlé lhůty ke vhodné konzumaci se nikdo obávat nemusel.
„My jsme vosk?“ ozvalo se od stolu. „A já vůl ti dal 5,4 za umělecký dojem.“
&Sábr slyšel to nervózní bubnování prstů po desce stolu, viděl uprostřed nedbale složenou, v tuto chvíli neprakticky nepracující hromádku karet a cítil propalující pohledy. Stál tam jako gladiátor v Koloseu před vpuštěním do arény. Svíral ruce v pěsti a odhadoval sílu soupeřů.
Vzdychl si. Utrápeným zrakem se podíval na hospodského. Trhl hlavou ke stolu. &Senkýř kývl.
Karel se vydal na ty čtyři metry pochodu k týmu tempem odsouzence k přichystané gilotině.
Celý zsinalý si přitáhl ke společnosti pátou židli a ztěžka usedl.
„Co je?“ zeptal se někdo.
Oslovený, uvězněný ve své nekonečné depce, mávl ploutví. Bojoval s vlastní důstojností, jež ho nabádala neklapat zobákem na první stisknutí knoflíku. Pak se v něm pochlapil skřítek Extrovert. Karel přece patřil mezi lidi. Někdy se trapně domníval, že dokonce jim. Pýcha? Spíš průměrnost. Nedostatečná analýza situace. Ale s lidmi se mluví, tak jako tak!
„Julča je normální běhna, pánové,“ vymačkal ze sebe z posledních sil. Rozhostilo se ticho.
Potutelnost si vzala náhradní volno a škodolibost raději sekla áčko.
„Zbouchnul ji nějaký frajer a já ani nevím odkud. Véno, dej nám to ještě jednou,“ vysoukal ze sebe skoro plačky.
„No tak, &Sábr, vzpamatuj se,“ vrazil mu herdu do zad ten, co seděl nejblíž. Zbylí tři se zvedli ze židlí a s radostí se přidali.
„Hele, nechte si tu přízeň na jindy,“ houkl šenkýř a položil mezi ně tácek.
„Vždyť jich je šest,“ zaplakal znovu &Sábr.
„A já se budu koukat?“ zeptal se hospodský Véna ukřivděně.
„No jo. Tak jdem na to,“ zařval Karel najednou a s funěním se postavil. Ostatní ho nechápavě následovali.
Kalíšky zacinkali o sebe. Kopli to tam. „Zabiju ji, děvku,“ řekl Karel.
Vylekali se.
„&Sábr, na to jsme nepili. V to nejedu,“ zasípal jeden, co vypadal jako dobře rostlý funebrák. „Jestli tě to hned nepřejde, zavolám klidně policii,“ dodal.
„Víš, jak já teď vypadám? Nemám jiné řešení. Ani pro ni, ani pro sebe.“
„Kecáš. Až Julča slehne, tak mi jedno kotě holt přineseš.“
„A mě druhé,“ připomněl se hejhula, jenž byl zatím zticha. Výměnkář na výletě, co chcete.
&Sábrovi se vracela barva do tváří. Takhle si to představoval.
zdroj obrázku: čmáranice autora