Katastrofa Danušky van Dyk
08.08.2008
Jaromír Komorous
Próza
Danuška byla Češka jen z poloviny, naštěstí z té hezčí. Holandský tatínek uměl namalovat ztěží prasátko s ocáskem, nenechte se oblafnout jménem. Uměl dělat ale bytelná sofa a na jedno Danuščinu maminku nakonec dostal. A protože se mu v Čechách líbilo i po svatbě, vozil sem holku na prázdniny k babičce každý rok. I když z jiného důvodu, holka tu byla spokojená taky. A rodiče z dosahu.
„Máte tu divný kluky, babi,“ zakřičela na pořád ještě mladě založenou ženskou, která si právě vytlačila bika z kolny.
„A co se ti na nich nelíbí? Mně připadají normální,“ odvětila neméně hlasitě skoro šedesátiletá oslovená a očividně ji mrzelo, že nezmizela zadem.
„Normální oni jsou, ale tak divně,“ vzdychla si Danuška.
Ježíšmarjá! Poplach!
„Hele, ty si tady muchláš srdíčko, děvče. Nic mi neříkej. Za dvě hoďky jsem tady a pak si o tom povíme, jo?“
„Za dvě hoďky tu nebudu já. Jeden kamarád mi naordinoval vycházku.“
„Já se z tebe zblázním. To říkáš jen tak? Já znám dobře tyhle kamarády. Ti nejsou normální. Máš rozum?“
Danuška vyšla z chaty. Ty informace byly protichůdné. Musela se na babičku podívat. Veteránka držela za rohy býčka s jednadvaceti převody, přes čelo slušivou čelenku, oděná byla v pestrém cyklistickém dresu a její nohy vypovídaly, že to nevytlačila z kolny prvně. Přesto jí vnučka oslovila: „Ptát se tě teď, co mám dělat, je blbost, viď?“
„To je vždycky. Budeš prostě opatrná a basta. Tady je to samý prevít.“ Koukla na hodinky a šlápla do pedálů. Ještě jí jeden ujede!
Danuška dala cvičně šklebáka. Takového unijního. Bez nutnosti překladu.
Vlahé české letní podvečery ji doma záviděly všechny kamarádky. A to jim toho říkala půlku.
Vrátila se do chaty. Nerozsvěcela. Věci si vyndala zpaměti. Měla ráda tyhle přípravy. Přípravy na rande! To by musel poznat i slepý. Svým parfémem přebila ten babiččin. Ještě se tu motal, voník jeden. Zamkla a vypadla taky.
Kamarádovi táhlo na dvacítku a ani neprudil. Stoosmdesát na výšku. Osmdesát kilo? Začal stupidně: „Umíš bezvadně česky.“
„No, to by mě máma hnala, kdyby ne. Ale jinak jsem normální holandská holka.“
„Hele, nechci být vlezlej, ale proč nosíte každou fusekli jinou? To je znamení čeho?“
Danuška se podívala na nohy a šly na ni mrákoty. Z jedné boty čouhala zelená, z druhé modrá ponožka. Katastrofa! A ten kluk koukal ke všemu fakt vytřeštěně. Zastavila se. „Tak to se nepovedlo. Jdu domů. Promiň.“
„Neblbni, prosím tě. Jestli ti to vadí, tak si je sundej. Nezmrzneš.“
A je to tady, pomyslela Danuška. Ale jde na to hezky. Proti své vůli se usmála.
„Co je ti k smíchu? Máš dvoubarevné nohy, chechtadlo. Já ti nabízím řešení. Nejsi zhulená? Už nic, soráč, jsem vůl,“ vytáhl z kapsy nůž a v mžiku si upáral pod kolenem nohavici.
Koukala jako opařená.
„To my tak děláme, aby se dáma necítila méněcenně,“ řekl a přiblížil se na dosah.
Danuška si odříkávala varování: „Zmetek, mazaný zmetek, katastrofální zmetek. Pitomec!“
Koukla se znovu zmateně na jejich nohy a natáhla se pro polibek.
zdroj obrázku: www.weronka.webovastranka.sk