Opakuje se to rok od roku, co snad svět světem stojí. Proto si každoročně můžeme přečíst o tom, jak si musíme dát pozor před úrazy, abychom neskákali do vody, nesbírali jedovaté houby, či se nepřehřívali na sluníčku. K tomu coby dezert dostaneme rozhovor s nějakou rádoby hvězdičkou, která se spokojeně tetelí, že si na ní také někdo vzpomněl.
A přitom by se našlo tolik věcí, o nichž se běžně nehovoří, a které by si zasloužily naši pozornost!
Jenomže novináři buď z vlastní neznalosti nebo pohodlnosti se chytají „problémů“, jež se jim takřka nabízí, a o nichž pak především informuje konkurence.

Bohužel ani letos se nám okurky nevyhnuly, a tak se dozvídáme o nemoci Talmanové, rozebírají se narkomani se žloutenkou a zrušené poplatky za novorozence. Žurnalisté to však koření svým čtenářům tím, že se za každou cenu snaží ze všeho vytěžit úžasnou senzaci, protože bez senzací to snad šéfredaktor ani nevydal.

Já prostě jen nerozumím tomu, proč si nevezmou na paškál krásná a opomíjená místa v přírodě, proč nám nepředstaví příběhy lidí, v nichž se ztrácí prvoplánovost, ale naopak se v nich skrývá lidskost obsahující jejich slabosti, radosti i strasti. Proč si nemůžeme otevřít noviny, či pustit zprávy, aby na nás nevykoukla mrtvola, či sáhodlouhá reportáž z pohřbu známé osobnosti? Copak opravdu my Češi bez toho nemůžeme existovat?

Nevím, jak vy, ale já nechci v létě, kdy sluníčko samo o sobě zlepšuje náladu, poslouchat o samých negativních věcech, vnímat naprosto odlidštěné osudy jedinců, jež by mi byly za normálních okolností naprosto lhostejné.

Proč musím každý rok sledovat ten „novinářský second hand“, kdy se mi zdá, že vytváří jistou pseudorealitu umělých kauz nikomu neprospívajících. A ačkoliv se vyhýbám otevírání deníků a televizi, občas mi neutečou titulky na internetu, občas zaslechnu při vaření udýchané reportéry z Novy. Mám dojem, že přestože to odmítám, stejně mě to dostihne, stejně mě to znechutí.

Možná to tak ale cítím jen já, protože kdyby se mým názorem ztotožňovalo více lidí, přestali by utrácet za denní tisk, přestali by zapínat obrazovku, což by konečně tvůrce zmíněných médií donutilo položit si základní otázku: „Co tedy děláme špatně?“.

A my bychom pak museli zvolat – zdá se, že asi všechno. Tudíž se vraťme tam, kde kdysi skončil Havlíček Borovský, protože tenkrát se ještě jednalo o skutečnou žurnalistiku.

^{Zdroj foto: chovatelka.cz}