Ostatně v úspěšném filmu Smradi Boučková vypráví o jejich dětství, Rok kohouta však odhaluje čas, kdy se její „romští chlapci“ mění v dospívající, nebo spíše dospělé. Přibližuje okamžik, kdy v nich zvítězili jejich biologičtí rodiče, kdy se v nich naplno projevila nechuť cokoliv dělat, žít normálním životem, vzdělávat se a sportovat. Naopak oba hochy láká toulat se, nepracovat, brát drogy, a hlavně krádežemi doma získávat prostředky pro svou podivnou existenci.

A tak lidem, kteří se snažili pro ně připravit lepší osud, vytvořili z domova vězení, kde se peníze i cenné věci musí zamykat. V tomto bodě zlomu musí matka se zbytky citů, jež vůči svým synům chová, čelit událostem, jimž by se za normálních okolností ráda vyhnula – chodí na policii, občas k soudům a do toho se snaží nějak fungovat, bojuje s tvůrčí krizí a cítí se nedoceněná. Ovšem přese všechny nesnáze si zachovává sarkasmus, ironii, s níž komentuje s odstupem samu sebe i cyklistickou vášeň svého manžela, který na rozdíl od ní jezdí do zaměstnání, a proto může mít k věcem určitý odstup, jako každý jiný chlap snaží se udržet si zdravý rozum právě tím, že mizí na dlouhé cyklovýlety, jednoduše z té situace utíká. Autorka a hlavní hrdinka zároveň však ví, že nikam utéct nemůže, i když by ráda zmizela mezi pražské přátele ze své venkovské samoty. Na jednom místě si povzdechne, že její otec (dramatik Pavel Kohout) v Praze vlastní nejméně dva byty. V textu se ostatně nachází více narážek na jejího otce, který se prostě rozhodl své otcovství pojmout po svém, a trápení a případnou pomoc svému dítěti neřeší. Právě to vytváří výmluvný kontrast ke snaze Boučkové dostat ze svých adoptivních potomků to lepší, což samozřejmě na konci, v rámci zachování sebe sama, své rodiny, nelehce opouští.

Každopádně přesto román končí optimisticky zrozením nového člověka, dcery prostředního syna, která přišla na svět nezletilé a nezodpovědné mladé dvojici. A jako by se historie opakovala, jako by dcera nepřizpůsobivého otce měla symbolicky namířeno do dětského domova.

Boučková se narodila v roce kohouta, Kohoutová se jmenovala navíc za svobodna, a proto se zdá název románu dvojsmyslný, zdá se, že z něj totiž někde vyčnívá určitá prokletost jejího osudu, vždyť svého času byla nejmladší signatářkou Charty 77, nemohla mít děti, proto adoptovala romské chlapce, a dnes, kdy by se mohla hřát na výsluní jako ostatní disidenti, opět stojí stranou, vždyť s komunisty se nikdy nesmířila, a adopci by už nikomu nedoporučila. Tím, že nahlas řekla pravdu, vylíčila svůj konkrétní příběh, popudila si opět mnoho lidí proti sobě. Ale zůstala sama sebou, zůstala hrdá s rovnou páteří, což se o řadě jiných říci rozhodně nedá.

Ačkoliv se beletrii spíše vyhýbám, Rok kohouta mě spoutal, pozřel, uchvátil, protože není ufňukaný (což nemohu prohlásit o autorčiných vrstevnicích stěžujících si všude a na všechno), mluví o věcech, o nichž raději mlčíme, a odhaluje obyčejnou, ale zároveň neobyčejnou duši vnímavé ženy.

Zatímco jiní spisovatelé chrlí jednu knihu za druhou, Boučková své čtenáře rozhodně nezahlcuje. Ovšem zatím se nikdy nesnížila k laciné senzachtivosti a škváru. O to víc si její tvorby cením.

^{Boučková Tereza, Rok kohouta
Vydalo nakladatelství Odeon
Zdroj obrázku:knizniweb.cz}