Světem oběhly záběry osvobozených bulharských zdravotních sester, které spolu s palestinským lékařem Ašrafem strávily devět dlouhých let ve vězení v Libyi. V jejich předčasně zestárlých a vyčerpaných tvářích se zračilo vysílení, utrpení, strach z všudypřítomné smrti, z nekontrolovatelné, fanatické nenávisti rodičů nakažených dětí, z krátkodobých nadějí a nečekaných zvratů.

Krátce po propuštění jedna z nich, zdravotní sestra Snežana Dimitrova, sepsala autentické vzpomínky, v nichž se snaží prožité hrůzy pojmenovat a pochopit. Spíše sama pro sebe, částečně se osvobodit od nočních můr, jež ji budou pronásledovat a nikdy ji už neopustí. Ukazuje, co se může stát (a v různých formách děje) v rádoby civilizované společnosti dva tisíce let po ukřižování Krista. Píše i v touze, aby se nic takového již neopakovalo.

Samozřejmě, jedná se o osobní a rodinnou tragedii, ale také o neomluvitelné politické a lidské selhání nejen libyjské totality, ale i demokratického světa, který za tak dlouhou dobu nedokázal sestrám účinně, zásadně pomoci. Diplomatické soukolí nahrávalo Kaddáfímu až do konce. Teprve na základě vzrušeného veřejného mínění museli i významní politici zaujmout otevřený a jednoznačný postoj. Možná právě politická pasivita, určitá neochota hasit, co příliš nepálí, snaha nedráždit obávaného plukovníka, přispěla k dlouhodobému fyzickému i psychickému trýznění uvězněných.

V úvodu Snežana popisuje svůj dosavadní, chudý, ale více méně snesitelný život v komunistickém Bulharsku, který vyvrcholil v devadesátých letech. Slibovaná prosperita nenastala, další ekonomický propad přinesl neřešitelné obtíže spoustě lidí. Vidina slušného výdělku, který se vyškoleným zdravotním sestrám nabízel v zaostalé Libyi, se stala démonickým mámením. Není se co divit.

Přílet do země zaslíbené mohl varovat, cesta zpět se začala okamžitě rozplývat. Když už přijela, musí to dokázat, říkala si sama pro sebe. Snažila se překonat zaostalé podmínky v Benghází s nulovou hygienou a čistotou, i podivné, až středověké jednání. Nařčení z nákazy dětí virem způsobující smrtelné onemocnění AIDS se stalo záminkou k zatčení jejímu i dalších kolegyň.

Dále vykresluje těžké chvíle, kdy se snažily v nastalé a bezvýchodné situaci orientovat. Líčí podmínky ve vězení: „Okénkem pod stropem vidíme nebe. Na zemi beton, jako záchod slouží díra v podlaze. Žádné dveře, žádný papír. Z kanalizace navíc vylézají krysy. A všude hromady švábů. Snažíme se jim ztížit průnik smotanou dekou. Z jediného kohoutku vytéká špinavá, páchnoucí voda, kterou se snažíme filtrovat přes kousek plátna. Navíc z vodovodního kohoutku u latríny vypadávají červi. A ta voda je navíc slaná.“

Seznamuje čtenáře, jak se utvářely vztahy mezi jednotlivými vězni. Solidarita, těžké zkoušky i vzájemná obvinění, k němuž přispělo mučení. Kniha je plná bolestivých okamžiků, kterých byly svědky: „ Mlátili děti, aby byli rodiče povolnější! Jaké zrůdy můžou něco takového vymyslet a dělat? Ve jménu jaké spravedlnosti? Jakého vyššího řádu? Jakého boha?“

Přestože jejich osud nebyl tajemstvím, rodiny i bulharské úřady to věděly od počátku, přesto se jejich čas neúměrně vlekl. Definitivní konec však přišel – včas nebo pozdě? Jak ubíhá čas? Relativně.



Dimitrova, Snežana: Devět let v pekle. Autentický příběh bulharských zdravotních sester vězněných v Libyi a odsouzených k trestu smrti

Vydalo nakladatelství VY&SEHRAD v roce 2008

foto: www.ivysehrad.cz