Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavyLáska s příchutí šansonuO chválu stojím!!! Moc. A přece…Léto je, kdyžZpěv horského potokaNech se unést fantazií v Kadani nebo online
TENKRÁT V MEXIKU - TV tip – mstitel s kytarovým pouzdrem znovu na scéněZázračná písně krajina završuje 20leté putování Anety LangerovéKdyž jsme byli sirotci85 roků by bylo spisovateli Jiřímu NavrátiloviUmění prostého života? Návod k použitíPravda o medu: Nenechte se zmást mýtyPříběh monstra 20. století – GoebbelsKdyž baron práší po MosteckuJeď, Britt-Marie, jeď!Ukrajina, děti a zvon časuCo mě v září zaujalo na NetflixuDítě prachu zrozené ve válce
V moderní společnosti bychom neměli nacházet prostor pro předsudky. V moderní společnosti musíme zapomínat na staré křivdy a hledět vstříc zářné budoucnosti. Přesto si troufám tvrdit, že najdeme národ, jehož asi zrovna nezačneme na povel milovat a dokonce to po nás nikdo nemůže snad ani požadovat.
Když se v roce 1991 konal velkolepý koncert k slavnostnímu odchodu sovětských vojsk, jež se u nás usídlily po srpnu 1968, smáli se vojáci, že se k nám vrátí. Nějak jsme tomu nevěřili, ale oni se skutečně postupně a plíživě vraceli zpátky, aby zde podnikali, aby si otevírali agentury na zaměstnávání cizinců, a částečně se podíleli na statistikách kriminality. Přišli ovšem už bez jásotu, ale za to se do naší společnosti zapojili víc, než bychom asi očekávali a chtěli.
Už Karel Havlíček Borovský po svém pobytu v Rusku nazval utopisty ty, kteří horovali pro myšlenku, že naše národy mají mnoho společného. Bohužel jeho slova nějak zanikla v únoru 1948, bohužel jsme na Havlíčka zapomněli. Nejsme a nikdy nebudeme východní Slované se vším, co k tomu patří. Naše místo stojí přesně uprostřed Evropy.
Nepamatuji si srpen 1968, neboť jsem přišla na svět o pár let později, ale vždy při sledování záběrů z oněch dní svírá se mi srdce. Protože když odhlédnu od toho, že jsem se díky této události narodila do šedivé normalizace, nechápu, jak si Rusové mohli vůbec dovolit vstoupit na území cizího státu, a v něm pak páchat nesnadno odčinitelné zlo. A dnes se tvářit, jako by se nic nestalo, jako bychom je opravdu vítali s otevřenou náručí.
Rusové se často diví, že je zrovna nechováme v lásce. Těžko se s nimi spolupracuje (má osobní zkušenost) a těžko se jim něco vysvětluje, protože naše mentality se rozchází. A přitom si nemohu zároveň nepřipustit, že právě z jejich vlasti pochází vynikající umělci jako Jesenin, Čechov a Gogol, jejichž díla vyhledávám, a ctím, což ve mně vyvolává jistý rozpor. Tudíž tyto pány obdivuji, zbytek národa respektuji.
Nicméně pořád se ve mně skrývá ona hořkost, zvlášť když si vzpomenu třeba na návštěvu Bezdězu, kde nově opravenou kapličku zdobily vyryté nápisy v azbuce, nebo nedávný zážitek z vojenské pevnosti v maďarském městě Komárom, kde dojem kazily zdi plné vzkazů od Volodi. I tam totiž sídlila ruská armáda…
A proto pokud mám hovořit o našich bývalých sousedech (míním tím před rokem 1989, kdy existoval Sovětský svaz a k nám náleželo Slovensko), a přitom brát v úvahu dnešní výročí, nenapadá mě nic jiného než říct nahlas - Rusáci jsou okupanti.
Alespoň pro mě byli, budou a navždy zůstanou.
Foto: www.cpc.unc.edu
Ale, kam se hrabou na Amíky, ty se roztahujou a bojujou po celém světě. Hned si vymyslí, že tenhle nebo onen stát má jaderné zbraně (přitom je tam nenajdou), ale hned je důvod na válečný konflikt.
Rus nebo Američan?
Ono to totiž není vůbec jednoduché. Všechno je o sférách svého vlivu ve světě. Dovede si vůbec někdo představit, kdyby měli Rusové navrch? Děsím se už jen té myšlenky. S Američanem se dá rozumně dohodnout, s Rusem ne (bráno obecně a globálně). Zkušeností z historie máme až až. A pořád ještě pochybujeme. Pocit, že jsme my pupkem světa a že si vystačíme sami, je velice lichý a nebezpečný. Vždy, když jsme tohle začali prosazovat, dostali jsme od někoho přes držku. Dokonale. Půjdeme do toho znovu?
No myslím si, že my jsme takový národ otloukánků, co si moc rád nechá ledacos líbit, takže si myslím, že půjdeme do toho znovu a ještě s nadšením.
Jako by to Rusofilství pořád někde čnělo.
Hm, já si bohužel myslím totéž. Chraň nás Pán Bůh (jestli nějaký je).
No říká se, že nás prý ochrání když tak Blaničtí rytíři, když bude nejhůř, ale zatím bylo tolikrát strašně, a nic se nedělo, že nevím.-)
Já bych na ty Blanické rytíře zase až tak nespoléhal, kdoví, proč jsou tam už tak dlouho "zašití". Aby spíš nevylezli až bude po všem a nechtěli princeznu a celé království, jako v té pohádce. Ovšem my jim tu příležitost nedáme, protože u nás v Čechách nikdy po všem být nemůže. Jsme zvyklí si svou smradlavou problémovou kuličku valit pěkně pomalu do kopce, a když se nám začíná čas od času rozpadat, honem se rozhlížíme kolem, čím bychom ji jako vyspravili...
"Blaničtí rytíři, klídek!"
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.